Zelenému Norsku stále tluče černé srdce. Severská země těží z války, ale štítí se původu svého bohatství
- Norsko vybudovalo své bohatství na ropě a plynu, které těží z hlubin Severního moře už od konce 60. let, a vytvořilo tím jeden z největších investičních fondů světa.
- Země se zároveň rychle elektrifikuje – devět z deseti nových aut je na elektřinu a většina domácí energie pochází z vody a větru –, což vytváří napětí s fosilním exportním modelem.
- Oslo musí řešit rostoucí politické a společenské spory o budoucnost těžby, roli Norska v energetické bezpečnosti EU i proměnu etických pravidel svého obřího státního fondu.
Je suverénně největším evropským producentem ropy, přitom globálně táhne nákup elektromobilů a napájí je elektřinou z vody. Svými dodávkami zemního plynu chrání Evropskou unii před energetickou krizí, přitom samo téměř žádný nespotřebovává. Bohatství z prodeje fosilních paliv hromadí ve fondu, jenž ovlivňuje světové investiční trendy. Norsko, nenápadná severská síla, teď ale přešlapuje na rozcestí.
Obyvatelé rozlehlé a z velké míry nehostinné země s drsným klimatem během staletí z nutnosti vypilovali k dokonalosti jeden um. Naučili se vytěžit na maximum vše, co jim příroda skýtá: od velryb v bouřlivém moři přes dřevo v těžce přístupných lesích po energii dravých řek. Jeden z nejvýznamnějších darů dostali až na poslední Vánoce šedesátých let minulého století. Po letech přemlouvání ho vydalo moře.
Když Nizozemci objevili o deset let dříve plyn v Groningenu, lidé na severozápadě Evropy si naplno uvědomili, že Severní moře může kromě sleďů a tresek skrývat klíč k poněkud rychlejší prosperitě. Po několika neúspěších v norském kontinentálním šelfu oznámila v předvečer Štědrého dne roku 1969 společnost Phillips Petroleum, předchůdkyně těžebního gigantu ConocoPhillips, norské vládě nález ropného pole Ekofisk.
Ukázalo se, že jde o jedno z nejdůležitějších nalezišť černého zlata v Severním moři, které zůstává důležité dodnes. Shodou okolností byla ve stejný měsíc úspěšná i firma Amoco v britském sektoru nedaleko skotského Aberdeenu. Základy těžby fosilních paliv v Severním moři tak byly položeny.
Zázrak za soumraku norského loďařství
Nálezy přišly právě včas na to, aby severské zemi pomohly přestát ekonomicky náročné období a silný nástup konkurence asijských států, která tvrdě dopadla na norské loďařství. Tento sektor byl přitom po druhé světové válce hlavním zdrojem hospodářského růstu země a svého vrcholu dosáhl v polovině šedesátých let. Téměř v každém pobřežním městečku se tehdy nacházela aspoň malá loděnice. Dokázaly postavit všechno včetně největších tankerů své doby.
Japonské a jihokorejské loděnice ale tento rozmach zastavily a nebýt ropných objevů, zažilo by Norsko v sedmdesátých letech velmi těžké časy. Nešlo přitom jen o samotné suroviny. K tomu, aby se tyto poklady z hlubin dostaly ven, byly zapotřebí znalosti a sofistikované technologie. Jejich dodavatelský řetězec se brzy stal podobně důležitým jako samotný těžební průmysl. Lodní společnosti se rychle přeorientovaly na stavbu ropných plošin.
„Objev ropy v Severním moři vytvořil spoustu příležitostí pro norský průmysl a podnikání. Těžba ve velkých mořských hloubkách vyžadovala vývoj nových technologií. To znamenalo vybudování odborných znalostí v naší zemi, což zaplnilo knihu objednávek na mnoho let dopředu, a to nejen u našeho vlastního pobřeží. Aktivity na norském kontinentálním šelfu také podpořily další průmyslová odvětví v Norsku,“ vysvětloval před časem předchozí guvernér norské centrální banky Øystein Olsen.
Deset ropných přikázání
Další vývoj těžebního sektoru částečně formovala ropná krize v sedmdesátých letech. Ceny suroviny šly dramaticky vzhůru a mnohé země byly nuceny šetřit pohonnými hmotami. Pro Norsko to znamenalo krátkodobé nepohodlí, ale také větší ziskovost ve fázi rozjezdu průmyslu. Krize se však odrazila i ve správě těžby. Norský přístup k fosilnímu bohatství od začátku určuje myšlenka, že náleží všem Norům a musí tedy být spravováno tak, aby přinášelo prospěch celé společnosti. Stát zavedl princip svého padesátiprocentního podílu v každé produkční licenci a v roce 1970 formuloval „deset ropných přikázání“.
Píše se v nich o nutnosti dosažení maximální nezávislosti, ekologické těžbě a také o ustavení státní ropné společnosti. Vznikla tak společnost Statoil (státní ropa), z níž se v roce 2018 stal Equinor. V současnosti kontroluje šedesát procent produkce v norském kontinentálním šelfu, ale má aktivity rovněž v zahraničí od Austrálie přes Kanadu po Venezuelu. Firma, kterou nyní ze dvou třetin vlastní vláda v Oslu, zaměstnává zhruba 25 tisíc lidí. Jedno moře, dva přístupy k ropě. Zkušenosti ze světa ukazují, že ropné rezervy ještě nutně nezajišťují dlouhodobou prosperitu země.
Odstrašujícím případem je Venezuela, jež se rozkládá na patrně největších zásobách suroviny na světě. Ve Spojeném království označil někdejší labouristický premiér James Callaghan objev fosilních paliv v Severním moři za „boží dar pro britskou ekonomiku“. Avšak ani Británie se nestala evropskou Saúdskou Arábií. Kritici Callaghanovy nástupkyně Margaret Thatcherové poukazují na to, že zatímco Norsko drželo ropné otěže pevně v rukou a nechalo soukromý sektor hrát spíše podpůrnou roli při rozvoji nového a nezkušeného segmentu, Británie se vydala cestou privatizace.
Londýn tak podle nich upřednostnil krátkodobé zisky před dlouhodobými. Britští ekonomové se předhánějí v odhadech sumy, o kterou království přišlo, když nenásledovalo svého souseda přes moře. Řádově jde o stovky miliard liber. „Studie naznačují, že Spojené království přišlo přinejmenším o 400 miliard dolarů příjmů, když se neřídilo norským modelem státního vlastnictví a vyššího zdanění,“ napsal ve své analýze učitel ekonomie na Oxfordu Tejvan Pettinger. Připouští však, že výhody a nevýhody privatizace se nedají tak jednoduše kalkulovat.
Obří fond investuje pouze v zahraničí
Norsko si tak časem muselo položit i otázku, jak spravovat příjmy z těžby. V roce 1990 se po politické debatě rozhodlo založit suverénní fond, který zajistí příští generace. V současnosti má hodnotu kolem dvou bilionů dolarů a kontroluje 1,5 procenta veřejně obchodovaných společností světa v sedmi desítkách zemí.
Kromě akcií firem jako Apple, Amazon, Microsoft nebo Visa vlastní nemovitosti v Londýně, New Yorku či v Tokiu. Klíčovou podmínkou je, že fond musí investovat v zahraničí, aby se Norsko vyhnulo takzvané holandské nemoci. Ekonomové tak označují situaci, v níž jedno dominantní odvětví dusí další sektory v zemi.
Oslo klade důraz na etickou stránku investic a často se dostává do politicky citlivých vod. V poslední době se fond například kvůli dění v Gaze zbavoval akcií izraelských společností a debata o tom byla součástí kampaně před zářijovými volbami v Norsku. Velkým tématem je pro fond i ekologická a sociální zodpovědnost. Norsko se tak mnohdy stává terčem kritiky za pokrytectví, když tolik dbá na „čistotu“ investic ze „špinavých“ ropných příjmů.
Fond se ale potýká i s dalšími výtkami a po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu Norové řeší, jak by měl lépe odolávat současné globální ekonomické nejistotě. Někteří politici mají za to, že by měl přesunout své investice z USA více do Evropy. Diskutuje se také například o přehodnocení pravidel, která se týkají nákupů zbrojních akcií. „Musíme být otevřeni možnosti, že s tím, jak je svět poznamenán vyzbrojováním a rostoucím napětím mezi zeměmi, dojde ke změně toho, co je považováno za eticky přijatelné,“ prohlásila letos současná guvernérka norské centrální banky Ida Woldenová Bacheová.
Energetické záchranné lano pro EU
Idea norské nezávislosti a sebevědomí plynoucí z nerostného bohatství jistě sehrály roli i v norském názoru na přičlenění k Evropské unii. Norové jej v referendu odmítli začerstva po ropných objevech v roce 1972 a následně také o 22 let později.
„Dominantní ekonomický sektor má rozhodující vliv na norskou hospodářskou politiku. Správa ropy prostřednictvím Statoilu dala vládám příležitost zajistit systém dotací pro tradiční odvětví a uzavřít bilaterální dohody s členskými zeměmi EU, aniž by se Norsko muselo stát členem EU,“ konstatoval ve své analýze norského euroskepticismu generální tajemník frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v europarlamentu Jacopo Piccinetti.
Nyní naopak sedmadvacítka do jisté míry závisí na Norsku. Oslo po ruské invazi na Ukrajinu nahradilo Gazprom v pozici největšího unijního dodavatele plynu. EU odtud v současnosti bere třetinu dovozu suroviny, tedy zhruba devadesát miliard metrů krychlových. Pro srovnání, Spojené státy prodávají sedmadvacítce poloviční množství. Bez stabilních potrubních dodávek z Norska by byla EU a celý její průmysl bezesporu v daleko těžší pozici.
Jenže Oslo si nevysloužilo pouze vděčnost. Nordická země čelí také nařčení, že na válce profituje a měla by se o své fosilní příjmy více dělit s Kyjevem. Oslo sice patří mezi štědřejší přispěvatele Ukrajiny, ale nevyčnívá nad svými sousedy, naopak je za Dánskem a Švédskem.
Environmentální pnutí ve společnosti
Zásobování EU plynem a snaha produkci ještě více povzbudit investicemi každopádně opět rozvířily debatu o tom, co bude s norským těžebním sektorem do budoucna. Stále více totiž sílí kontrast mezi norským životním stylem a produkty, které jsou páteří jeho exportu. Ropa a plyn se na něm podílejí více než z poloviny. Samotné Norsko přitom spotřebovává pouze zlomek plynu, každoročně v jednotkách miliard metrů krychlových.
V posledních letech v zemi výrazně poklesla i spotřeba ropy. Patrně to souvisí s velkým rozmachem elektromobility. Devět z deseti aut prodaných v Norsku v uplynulém roce mělo čistě elektrický pohon. „Norsko bude první zemí na světě, která z trhu s novými vozy prakticky vymaže automobily s benzinovými a naftovými motory,“ pochvalovala si Christina Buová z Norské asociace elektromobilů.
Těžební velmoc doma penalizuje vozidla na fosilní paliva vysokými daněmi, zatímco elektromobily zvýhodňuje. Ekologové si pochvalují, že nástup elektrických aut usnadňuje fakt, že země nemá žádné výrobce vozů, tudíž ani žádné silné lobbistické skupiny. Elektrifikace se týká rovněž tradičně vysokoemisní lodní dopravy, už více než polovina tamních trajektů používá tento pohon.
I těžební sektor zelená
Norské loďařství tak zase jednou dokázalo podchytit trend. Společnost Eitzen Avanti v současnosti za vládní podpory staví největší kontejnerovou loď na baterie na světě, bude křižovat vody mezi Norskem, Švédskem a Německem. „Pokud byla elektrifikace trajektů pro automobily první vlnou, doufáme, že toto bude začátek druhé vlny elektrifikace v krátké námořní dopravě,“ konstatoval Andreas Forsnes Jahn z vládního klimatického fondu Enova.
Nory přitom může těšit vědomí, že jejich tiché náhrady za spalovací motory jsou skutečně ekologické. Skoro devadesát procent elektřiny země zajišťují hydroelektrárny, téměř veškerý zbytek této energie dodává vítr. A těmito živly se chce nyní zaštítit i norský těžební průmysl pod narativem: vidíte, že fosilní paliva jsou potřeba a nikdo je nedokáže dobývat tak demokraticky a ekologicky jako my.
Jenže elektrifikace tohoto sektoru nejde tak snadno, jak producenti na začátku doufali. Equinor v říjnu kvůli vysokým nákladům upustil od záměru připojit několik těžebních plošin na moři na pevninskou elektrickou síť. V případě jiných však stále plánuje tímto způsobem nahradit na emise náročné plynové turbíny.
Politici jsou v názorech na budoucnost ropy a plynu roztříštění a shodu budou v příštích letech hledat jen velmi těžko. Ani Zelení však nechtějí okamžitý konec těžby, ale postupný útlum aktivit, který ještě nějakou dobu zajistí Evropské unii stabilní dodávky plynu.
