Čím víc toho lidi mají, tím jsou šílenější, myslí si francouzští režiséři Delépine a Kervern | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Čím víc toho lidi mají, tím jsou šílenější, myslí si francouzští režiséři Delépine a Kervern

Iva Přivřelová

Svou novinku Vymazat historii, v níž s absurdním humorem kritizují lidskou závislost na internetu a mobilech, stihli francouzští filmaři Benoît Delépine a Gustave Kervern s úspěchem představit na Berlinale. Z její dubnové premiéry v domácích kinech vlivem zdravotní situace už sešlo a známé ještě není ani datum českého uvedení. K dispozici je v online videotéce O2 TV alespoň předchozí komedie sehrané dvojice Je mi fajn s.r.o. V ní se režiséři zaměřili na muže, který chce rychle a sobecky zbohatnout, a jeho sestru, která nesobecky vede dobročinné společenství Emauzy.

Inspirovala film právě komunita Emauzy?

Benoît Delépine: Vlastně ano. Natočili jsme několik filmů kritizujících komercializaci společnosti, které v jistém smyslu předznamenaly nespokojenost „žlutých vest“.  V tomto snímku jsme chtěli být pozitivnější a ukázat místo, kde společenská utopie funguje. Sami jsme při návštěvě v Emauzích užasli, že je fakt možné, aby lidi žili pospolu dobře a to celý rok. Zatímco my o takovém soužití jen mluvíme, oni ho naplňují.

Daří se jim to, protože jde o malou komunitu neorganizovanou státem? V druhé polovině filmu, která se odehrává v Rumunsku a Bulharsku, připomínáte, že pokus o státní utopii vůbec nevyšel.

Gustave Kervern: Přesně tak. Chtěli jsme ukázat selhání kolektivního systému. Kapitalismus pořád funguje, protože lichotí naším nižším instinktům, tj. mít víc než váš soused, vlastnit spoustu hezkých věcí apod. Žít spolu a sdílet věci je těžší, proto vždycky převládne individualistický pohled na věc. Lidi stále opakují stejné chyby. Museli jsme tedy najít řešení v malém měřítku.

Hrát bychom chtěli. Ale teď je důležité být doma, říká zpěvačka Klára Vytisková

Delépine: Člověk se za poslední desítky tisíc let moc nevyvinul. Četl jsem knihu o pravěkém člověku a pořád mi to připomínalo dnešek. Stále jsme lovci a sběrači a měli bychom žít v malých komunitách, které bychom mohli organizovat a porozumět jim. Čím víc toho máme, tím jsme šílenější a náš omezený rozhled nám brání pochopit důsledky naší existence. S tímhle problémem se možná někdy dokáže vyrovnat až umělá inteligence.

Ve vašem filmu komunitu Emauzy naruší postava Jeana Dujardina, která jen přemýšlí, jak rychle zbohatnout. A právě ona dostane lekci v pokoře.

Delépine: Tu bychom měli dostat všichni. Všem by prospělo být pokorný, skromný, klidnější a víc poslouchat ostatní.

Má váš protagonista připomínat dnešní politiky?

Delépine: On by se chtěl spíš politikem stát. Udržuje si vzhled zakladatele start-upu, o který se snaží i náš prezident Macron. Kapitalismus je ale vybudovaný na iluzi úspěchu. Většina lidí pracuje na menšinu. Čtyřiačtyřicet lidí na Zemi dnes vydělává stejně jako půlka lidstva.

Napsali jste hlavní role přímo pro herce Jeana Dujardina a Yolandu Moreauovou?

Kervern: Ano, děláme to tak vždycky. Než napíšeme první slovo, navštívíme herce, které chceme obsadit, a pokud souhlasí, začneme psát. Yolandu obsazujeme často, s Jeanem jsme chtěli točit už dlouho.

Mall.tv pomůže umělcům v koronakrizi. Uvede živé koncerty i představení

Jak pak už obsazení herci ovlivňují postavy během jejich vzniku?

Kervern: V tomto filmu jsou tři hlavní postavy – sourozenci v podání Jeana a Yolandy a komunita Emauzy. My hledali příběh, který by zahrnoval všechny tři. Věděli jsme jen, jaké bude mít politické téma, že půjde o kritiku kapitalismu i komunismu.

Natáčeli jste přímo ve společenství Emauzy, ale jako jeho obyvatele jste obsadili herce. Proč?

Delépine: Skutečné obyvatele Emauzy jsme použili jen jako komparz. Nebyli jsme si jistí, jestli by se chtěli zapojit a nechtěli jsme v jejich obci vytvářet rozpory. Postavy, které ve filmu blíže poznáme, proto hrají herci s různými zkušenostmi. Jen ten kuchař je opravdový kuchař, byli jsme totiž přesvědčení, že zvládne i hrát.

Vycházejí nějaké vaše absurdní vtipy ze skutečných zážitků? Jak se zrodil třeba ten o rumunské limuzíně složené ze tří různých aut?

Delépine: To je taková karikatura. Na opravdovou limuzínu jsme neměli prostředky. Na internetu jsme pak našli Rumuna, který takové složené limuzíny opravdu pronajímá. Akorát jsme ho nemohli sehnat, tak jsme si to auto museli vyrobit sami. Nyní s ním jezdí v Emauzích.

Vy prý svůj humor sami označujete spíš za belgický než francouzský. Jaký je mezi tím rozdíl?

Kervern: Francouzi se podle nás berou moc vážně, Belgičani jsou zábavnější, proto nás víc přitahují. Už pětadvacet let vytváříme televizní satirický pořad Groland a ten se odehrává ve fiktivní zemi Groland, která trochu připomíná Belgii. Náš první film měl i belgické producenty a od té doby si hodně lidí myslí, že jsme Belgičani. A my jim to nevyvracíme. Francouzi mají, co se týče humoru, špatnou pověst.

Koronavirus a zrušené kulturní akce: Jak je to s náhradou?

Delépine: Během natáčení svého prvního filmu jsme navíc pili stejně tolik piva jako Belgičani.

A rozumí vašemu smyslu pro humor víc Belgičané než Francouzi?

Kervern: To ani ne. Naše filmy v Belgii nikdy neuspěly. Promítají je tam artová kina, ale víc lidí na ně asi chodí u vás v Česku.

Česko jste oba navštívili, jako hosté festivalů. Jaké byly vaše dojmy?

Kervern: Já byl jen v Karlových Varech, na festivaly moc nejezdím.

Delépine: Já byl i v Praze a miluju to tam, je to neuvěřitelné město. Naposledy mě zaujala ta otáčející se Kafkova hlava. Potkal jsem tam mladé lidi, kteří u ní četli jeho knihu. Úžasné.

Podle vaší oblíbené herečky Yolandy Moreauové pracujete jako jeden člověk. Opravdu je každé vaše rozhodnutí jednotné?

Delépine: Oba jsme znamením panna a to je dost divné znamení. Skrývá se v něm šílená panna i ta dobře vychovaná a my tyhle dvě stránky v sobě máme oba. Nejsme egomaniaci, nezáleží nám na tom, čí nápad využijeme. Spíš to je naopak. Někdy jsem dost rád, že má nějaký nápad Gustave.

Jak fungovalo natáčení Je mi fajn s.r.o. na Balkáně, kam Benoît nemohl kvůli nehodě jet?

Kervern: Musel jsem ho zvládnout sám, i když jsem nechtěl. Naštěstí za těch osm předchozích filmů jsme si už vypracovali stejný pohled na věci. Tak jsem neustále myslel na to, jak bychom to asi chtěli natočit oba. Natáčení na Balkáně jsme připravili ještě spolu, Rumunsko a Bulharsko jsme navštívili už před filmováním. Věděl jsem, co konkrétně tam mám točit. A spoustu času jsme strávili na Skypu. Benoît mi posílal nápady i z nemocniční postele. Připomínal mi trochu Dona Quijota. Mimochodem Benoîta srazil kůň, přišel mu do cesty na motorce.

Delépine: Byl jsem tak rozbitý, že jsem se vůbec nemohl hýbat. Nakonec jsme tu nehodu ale využili ve filmu. I mne poté, co jsem vyletěl z motorky a zlomil si spoustu kostí, lidi na místě vzali peněženku, aby zjistili, kdo jsem, a místo mě tam našli fotku starého abbého. Nedlouho předtím jsme totiž natáčeli scénu, v níž ji Yolanda dá Jeanovi. Pro film jsme tuhle situaci s fotografií jen trochu dotáhli…

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!