Donny McCaslin nejprve přispěl party na singl legendy rockové scény Davida Bowieho Sue (Or in a Season of Crime), aby se i se svým doprovodným ansámblem později nesmazatelně podepsal na zvuku Bowieho rozlučkového posledního alba Blackstar. „Nevěřím, že existuje přímá spojitost mezi věkem a pří- stupem, každý muzikantský příběh se odvíjí vlastní cestou a jiným tempem,“ vzpomíná nyní McCaslin na setkání s Bowiem.
„Bylo nesmírně osvěžující dělat s někým, kdo si i v pokročilém věku uchoval tak otevřenou mysl,“ dodal. Blackstar bylo novou kapitolou nejen pro Bowieho, ale i pro McCaslina, ať již šlo o silné ovlivnění elektronikou, jakoby nedokončený charakter skladeb anebo ponurou průvodní náladu. V podobném duchu se ostatně nese i saxofonistova poslední deska Beyond Now. „Změna a vývoj jsou pro mě dva klíčové pojmy, které vystihují, co pro mě znamená být umělcem,“ shrnuje McCaslin svůj přístup k tvorbě. Blackstar v jeho diskografii nepředstavuje jediný předěl, respektive odvážný krok kupředu.
Byť v jádru stále jazzové, i jeho předchozí desky se vždy navzájem lišily stylizací, inspiracemi, instrumentací. A zatímco lze setkání s Bowiem v případě Blackstar nebo Beyond Now snadno identifikovat jako proměnu pohánějící motor, u projektů předchozích jím byla jiná setkání. „Hodně desek jsem dělal s Davidem Binneym, což je nejen dobrý saxofonista, ale i autor a aranžér. Odjakživa sdílíme stejná přesvědčení, estetiku. I cíl s každou deskou se posunout a nenatáčet pořád dokola tytéž,“ říká.
Ale žádný posun mezi dvě- ma alby nebyl pro McCaslina tak radikální jako v případě Blackstar. „Za dva roky se moje tvorba proměnila způ- sobem, který jsem si předtím ani nedovedl představit. Vytrhla mě odtud, kde jsem byl, někam úplně jinam, a to způsobem, který možná nebyl pohodlný, ale o to více vzrušující.“ Pozornost, jíž se saxofonistovi dnes dostává, má ale i stinné stránky. V mnoha novinových článcích zcela zapadlo, že v jedenapadesáti má McCaslin za sebou dvě desítky nahrávek, a v rozhovorech s ním se často ani na jiné téma než David Bowie ve všech pádech nedostane. Každopádně pocit přehlížení nebo nedocenění saxofonista nemá.
„Ta zkušenost mě celého proměnila a určitě mi nevadí být spojovaný s Davidem, s jeho odkazem, je to naopak něco blízkého mému srdci,“ dodává. Zatímco McCaslinův mediální obraz se spoluprací se slavnějším hudebníkem často stojí a padá, na pódiích se mu její stín podařilo setřást. McCaslin byl jedním z největších překvapení loňského ročníku festivalu Colours of Ostrava. A na jaře McCaslin navštíví Českou republiku znovu, a to hned třikrát – 14. března se představí v Trutnově, o den později na JazzFestuBrno a konečně 21. 5. v pražském paláci Akropolis. Do Čech se vrací deset let od premiéry, kterou si odbyl v Kladně, s na dnešní poměry ortodoxním a tradičním hard-bopovým repertoárem. Autor je spolupracovníkem redakce
