Festival Struny podzimu je na stylovou rozmanitost zvyklý. Proto v programu letošního ročníku nechybí jazzman Herbie Hancock, atypický hip hop v podání Shabazz Palaces anebo snad ještě neobvyklejší country americké skupiny Lambchop. „Rádi sáhneme po čemkoli, sedí-li to k nápadům, které zrovna máme po ruce. Totéž platí i o lidech,“ říká lídr kapely Kurt Wagner.
Jak vybíráte skladby pro turné?
Jednoduše se snažíme co nejvíc napojit jeden na druhého a najít směřování, které sedne nám všem. Jakmile si tuhle polohu „vysedíme“, projdeme všechny předchozí desky a hledáme písničky, které dávají v novém kontextu smysl. Většinou to nejsou ty nejznámější, pokaždé ale ty nejrelevantnější.
Existuje při vaší rozmanitosti něco jako vaše typické publikum?
Je hodně rozvrstvené. Nechybí mladší, které oslovujeme tím, co děláme, ale především přitahujeme mnoho lidí v mém věku. Což je skvělé, protože třeba já na koncerty už dávno nechodím tak často jako dřív. Beru to jako velký kompliment.
Loňské album FLOTUS (polooficiální zkratka pro manželku prezidenta Spojených států – The First Lady of the United States, pozn. autora) je vaším za tím nejradikálnějším experimentem. Celé je převážně elektronické. Proč?
Chtěl jsem dělat věci, které by zněly jako kultura dneška, jako dnešní umělci. Vždycky mne fascinovalo, jak s technologiemi zacházejí. Snažil jsem se je využít tak, abych našel nové způsoby, jak pracovat s nápady. Připadal jsem si, jako by mi někdo dal do ruky slovník a já najednou mohl používat slova, která jsem předtím neznal. Doteď mě ještě nepřešlo to veliké nadšení, jak daleko za svoje někdejší hranice jsem díky nim dokázal dojít.
Dotyčná deska je v mnoha ohledech albem politickým. Odráží mimo jiné angažmá vaší manželky v politice. Nakolik ovlivnilo váš vztah?
K mému překvapení nás ještě více sblížilo. Sdílíme hodně názorů a postojů. Ale moje žena je daleko přede mnou, chápe více do hloubky a v širších souvislostech, co se děje pod povrchem, za událostmi, a snaží se do světa vnášet pozitivní změnu.
Náš vztah je jako kterýkoli jiný dlouhodobý. Oba v něm rosteme a vyvíjíme se zároveň. Ale pouto mezi námi je den ode dne silnější a já jsem o to vděčnější za každou chvíli, kterou trávíme spolu.
O dlouholetých vztazích jste se vyjádřil, že jsou uměním vyvážit „být za sebe“ a „být za oba, být spolu“. Není právě toto, proč je většina dnešních vztahů povahou spíše krátkodobých?
Nejsem si jistý. Ale většina z nás už nemá trpělivost vlastně na nic. Technologie naše očekávání připoutaná k „já“ ještě přiživují, což je děsivé, protože vytlačují cokoli spojené s „my“ s pocitem, že je potřeba starat se a zajímat o druhé. Proto je tak důležité najít rovnováhu mezi oběma póly.
Před časem jste vydali předělávku písničky od slavné dávané skupiny The Sisters of Mercy, která zapadá do soudobé tradice přehrávat pop osmdesátých let jen v nejzákladnějších aranžmá, jen s doprovodem akustických nástrojů. Co vás k tomu přivedlo?
Stejně jako je interpretace formou učení, může být i vyjádřením sebe sama. Je to síto, které dokáže oddělit v jádru dobré písničky, ty, které v sobě nesou něco nadčasového, emoce, které stále ještě rezonují. Čili tyhle strohé verze jsou spíš návody, jak v hudbě najít sám sebe.
Autor je spolupracovníkem redakce
| Skupina vznikla již v roce 1986 v mekce country, americkém městě Nashville. Vydala dvanáct studiových alb, poslední s velmi politickým podtextem a názvem FLOTUS v loňském roce. V Česku vystoupí 25. října v Praze na festivalu Struny podzimu |
