Pavel Haas Quartet – pojmenovaný po skladateli a bratrovi herce Hugo Haase – koncertuje i díky prestižním cenám více v zahraničí než v tuzemsku. Nyní vydal album se skladbami Antonína Dvořáka. „A chystáme další věnované dílu Dmitrije Šostakoviče,“ říká člen kvarteta Peter Jarůšek.
Podle čeho se rozhodujete, co na album dáte?
Hlavně se nám to musí líbit. Není to žádný komerční tah, i když u Dvořáka by to tak mohlo vypadat. Nahrávek Dvořákových klavírních koncertů je ale hodně, takže s tím se nedá moc kalkulovat. Chceme prostě hrát věci, které v nás uzrály, a nahrát je ve správný moment. Jsou to skladby, které hrajeme od našich začátků a jsou nám velmi srdceblízké. Naše pojetí skladeb zraje a už jsme se obávali, aby to nepřezrálo.
V čem se album liší od těch předchozích?
Dvořáka hrajeme velmi často. Předcházející dvě cédéčka ale byla hodně dramatická až osudová. Nové je veselá až optimistická hudba.
Za svá alba jste v zahraničí získali několik cen včetně prestižních Gramophone Award či ocenění od britské BBC. Nakolik vám to v zahraničí pomohlo?
To se těžce odhaduje, které koncerty jsme odehráli na základě těchto cen. Určitě to ale vliv mělo. Ano, funguje to tak, že je někde organizátor akce, v hudbě se orientuje a dostane se mu do rukou naše cédéčko. A už jen to, že ví, že dostalo Gramophone Award, a navíc se mu to i líbí, tak pak toho umělce chce.
Dá se Dvořák po těch desítkách let a nahrávkách jiných umělců zahrát ještě nějak jinak?
To byste se divil. To je asi stejné jako se scénářem k filmu. Máte v něm napsány věty. A je tam třeba poznámka „povzdechne si“. Ale kdy si povzdechne, jak dlouho, kterým směrem – to už je vždy jiné. Máte prostě nějaký manuál – a pak už je to otázka interpretace.
Samozřejmě zásadní je respektovat génia Dvořáka, který po sobě zanechal partituru i nějaké instrukce, podle toho kdy a v jakém rozpoložení skladbu napsal. V tom se dá najít nějaká pointa, možnost se do skladby vcítit a podle technických možností to naplnit. A věřte mi, že každý to naplňuje zcela jinak. Dokonce i my v kvartetu se mezi sebou často dost rozcházíme.
Jak jsou na tom současní autoři? Kolik z nich se uchytí?
Myslím, že současná hudba má velmi silné postavení. Hraje se hodně. Ano, Dvořák a další přežili. Ale kolik přežije ze současné hudby, to se nedá odhadnout.
Současnou hudbu poslouchám rád. Občas to ale vypadá, že po nás skladatel chce, abychom do hudby nepřidávali žádný osobní vklad, jen splnili jeho podmínky. Je to až takový počítačový přístup. Naštěstí je spousta moderní hudby. Záleží však vždy na osobnosti a síle její výpovědi.
Bylo to v minulosti jiné?
Nebylo. Víte, kolik skladatelů bylo v období klasicismu? Hudbu psal každý druhý. Jen ve Vídni byly tisíce autorů. A kolik z nich známe dnes? Mozarta, Beethovena a pár dalších.
Dokonce v té době byli i slavnější skladatelé než Mozart. Typickým příkladem byl Salieri. Jejich hudba stejně nepřežila. A naopak takový Franz Schubert šel do totálního nitra a nikoho to do konce jeho života (zemřel v jednatřicetiletech letech) nezajímalo. Ale když jej hrajete nyní, je to úžasná věc.
Už máte plány na další desku?
Budou to tři Šostakovičovy kvartety. Je to skladatel, kterého máme moc rádi a měl co říci. Bude tam druhý, sedmý a osmý kvartet, který je asi nejznámější. Charakterově to bude kontrast k naší aktuální desce a návrat k dramatické podobě alba. Šostakovič žil ve zcela jiné éře, v době Stalinovy totality, komunismu, v temném období. Aktuální deska je tím pádem skutečně taková světlejší.
