Jak se ze samotářského výrobce hraček stal díky jednomu sobeckému pošťákovi Santa Klaus? Právě o tom vypráví rodinný snímek Klaus, který změnil vztah Netflixu k animovaným filmům. Jeho španělský tvůrce Sergio Pablos za něj letos získal nominaci na Oscara, nedávno usiloval také o Evropskou filmovou cenu.
V Klausovi se vám podařilo spojit nový příběh se známými prvky legendy o Santa Klausovi do originální pohádky o dobrých skutcích. Jak scénář vznikal?
Když chcete napsat příběh o původu Santa Klause, jako první si představíte verzi, kterou udělat nechcete. Tedy sentimentální vyprávění o starém muži, které žije sám v lese a vyrábí hračky pro děti. To není zajímavé. Museli jsme přijít s neočekávaným úhlem pohledu. Vánoce jsou svátky, kdy obdarováváme druhé, co tedy mít za hlavního hrdinu velkého sobce? Santa Klaus pak může fungovat jako katalyzátor jeho změny. Tím jsem začal. Pak jsem se rozhodl, že film bude komedie a že z co nejvíc tradic kolem Santy uděláme náhody, nehody a následky sobeckého chování hrozných lidí, které se nezáměrně změní v něco altruistického. Díky této ironii mě samotného příběh Klause bavil.
Vaše postavy připomínají charaktery z pohádek jako Císařovy nové šaty. Jak jste je vytvářel a jaké vlastnosti musely mít?
Nejste první, kdo zmiňuje Císařovy nové šaty. I já je tam vidím, ale inspirace byla podvědomá. Postava je v podstatě nástroj, s jehož pomocí vyprávíte příběh. Hlavní hrdina pošťák Jesper měl mnoho verzí. V první byl chudý vymetač komínů, který se náhodou stane pošťákem, protože si myslí, že tak zbohatne. Pak jsme si přiznali, že z něj musíme udělat toho nejsobečtějšího mladíka na světě. A zároveň zajistit, abyste ho i přes jeho chyby mohli mít postupně rádi.
Do příběhu ze zapadlého severského městečka jste zařadil i Sámy. Jak k tomu došlo?
Udělal jsem si seznam všech santovských tradic, které jsou univerzální. Existují i tradice specifické jen pro určitou zemi, ale s nimi jsem nepracoval. Zahrnuli jsme létající soby, uhlí v punčoše, také tam patří Santova dílna. Do ní ale potřebujete elfy a já v Klausovi nechtěl mít kouzelné bytosti. Hledal jsem tedy jiné řemeslníky. Během rešerší jsem našel, že Santův oblek je inspirovaný tradičním oděvem Sámů. Přečetl jsem si o nich víc a začal jsem přemýšlet, jak je do filmu zahrnout s respektem k jejich kultuře. Sám vím, jak lehké je zobrazit nějaký národ falešně, my Španělé býváme ve filmech zaměňováni například s Mexičany. Odjel jsem proto do Norska a strávil se Sámy nějaký čas. Něco jsme po tomto výletě změnili, třeba chování a zvyky sobů. Něco jsme přidat nemohli, třeba barevné pásky pod jejich rukávy, které vyprávějí jejich rodinou historii - ty jsme technicky nezvládli nakreslit. Na premiéru přišla i sámská rodina jedné naší dabérky a právě z jejich reakce jsem byl nejvíc nervózní. Když mi řekli, že se jim film líbil, hodně se mi ulevilo. Filmy jejich kulturu obvykle zobrazují špatně, třeba první díl Ledového království jim připadal jako vtip. Fakt jsem nechtěl, aby Klaus představoval pro Sámy další ostudu.
Co je klíčové při vytváření příběh, který chce pobavit, dojmout a ještě být kulturně citlivý?
Vyprávění je řemeslo, ve kterém nikdy nebudete tak dobrý, aby se vám podařilo napsat dokonalý příběh napoprvé. Musíte pokaždé zapomenout na vše, co víte, a pak se to znovu učit. Mně dost pomohlo ujasnit si, jaké emoce by měli diváci cítit. Pak jsem vytvářel příběh, který k nim vede. Hledal jsem nástroje, které by dokázaly vyvolat ty správné city. To doprovázelo mnoho omylů, ale snad jsem do doby, než mi vypršel čas, nějaká řešení našel. Film totiž nikdy nedokončíte, jen vám dojde čas.
Film jste prý animovali ve stylu, jaký by dnes využívala velká studia, kdyby nepřešla na počítačovou animaci.
Tak se to také dá říct. Stal jsem se animátorem, protože miluju kreslení. V té době počítačová animace ještě neexistovala, pracoval jsem tedy na řadě kreslených filmů jako Tarzan, Herkules či Zvoník u Matky boží. Pak přišlo CGI a filmový průmysl se rozhodl, že jde o evoluci. Pro mě šlo o rozdělení cest, způsobů animace je stále několik. CGI vítám, ale nesouhlasím s názorem, že znamená smrt tradiční animace. Podle mě by někdo měl pokračovat tam, kde jsme s Klausem přestali, používat nové objevy a překonávat díky nim dosavadní omezení ruční animace. Díky technickým novinkám dnes třeba můžeme do obrazu přidat horní zdroj světla. Pro mě je ruční animace prostě to pravé. Netvrdím, že se máme vrátit do starých časů, jen že lidi jako já by měli mít možnost volby. Ruční kreslení je ovšem dnes náročné. Mladí se ho už neučí, museli jsme je sami vycvičit. Často jsme žertovali, že abychom ten film dokázali nakreslit, musíme vytáhnout lidi z vězení nebo starobinců.
Jak dlouho takový proces ruční animace trvá?
Dlouho. Tito animátoři jsou totiž dost specifičtí. Lidi, co rádi kreslí postavy, neumí kreslit budovy. Nebo lidi co umí kreslit neorganické věci, nezvládají organismy. A podobně. Musíte najít specialisty na různé věci. Což bylo těžké, ale naštěstí řada z našich animátorů se za námi přestěhovala, protože byla přesvědčená, že jim za to ten film stojí. Nejtěžší bylo najít lidi, kteří nakreslí speciální efekty jako sníh, kouř, oheň. Těch už moc nezbývá. A také lidi, co by zvládli layout, tedy rozvržení scény před kamerou. Na to jsme potřebovali konceptuální umělce, ti ovšem neznali filmový jazyk, ten jsme je museli naučit. Celé to trvalo devět let. Nešlo o nepřetržitou práci, věnovali jsme se i jiným projektům. Nonstop práce na Klausovi zabrala asi dva a půl roku. Byl to boj, každý den řešíte sto problémů a jen se snažíte nevyšilovat. Šlo o můj první film, tak jsem si myslel, že to bude později lehčí. Veteráni z oboru mě ale už ujistili, že to je stejně těžké pokaždé, a nemám ani doufat, že se to díky zkušenostem zlepší.
Proč jde o španělský film s hlasy amerických hvězd jako Jason Schwartzman a J. K. Simmons? Je pravda, že jste měl problémy najít amerického producenta?
Nechtěl jsem nutně udělat film pro Američany, bylo by mi jedno, kdo je distributor, pokud by se o film postaral. Ale nejdřív jsme samozřejmě šli za velkými studii. Prezentaci jsme si hezky připravili, měli jsme dobrý scénář, teaser, trailer... Pak jsem ten projekt asi osm měsíců nabízeli a k mému překvapení všichni říkali ne. Myslel jsem, že velká překážka bude ta ruční animace, že si lidi budou myslet, že to je riskantní a staromódní. Ale to jim bylo jedno, díky efektům Klaus vypadá jako dnešní animovaný film. Problém byl v tom, že šlo o vánoční pohádku. Pokud jde totiž o uvedení v kinech, nikdo na Vánoce premiéru mít nechce, protože se čeká, že do kin půjde i něco velkého od studia Disney, co všechny zastíní. Netflixu jsme film nabízeli dvakrát a bez úspěchu, o celovečerní animák neměli zájem. Když jsme se tam zeptali potřetí, pořád sice nechtěli animák, ale hledali zrovna vánoční film. Tak udělali výjimku. Nakonec postavili kolem Klause celou divizi, která dnes připravuje další spoustu animovaných snímků. Vznik Klause tak zapříčinila i náhoda a dobré načasování. Dlouho to vypadalo, že film nevznikne.
Klaus to pak dotáhl k nominaci na Oscara a nedávno i na Evropskou filmovou cenu. Netflix se mezitím stal nejsledovanějším video-on-demand platformou. Myslíte si, že se Klaus může stát vánoční klasikou?
Pro vánoční filmy je samozřejmě největší cíl dostat se na seznam titulů, na které se lidi dívají každý rok, mezi Grinche, Život je krásný, Zázrak na 34. ulici nebo Smrtonosnou past. Jenže nad tím nemáte kontrolu. Třeba filmu Život je krásný z roku 1946 se v kinech nevedlo, pak ho ale za levno koupila americká televize, začala ho každé svátky opakovat a z propadáku se stal hit. Netflix Klause dost propagoval během loňské premiéry, teď můžu jen doufat, že jeho algoritmy ho budou lidem nabízet, že ho v té nabídce najdou a doporučí přátelům. Třeba se pak za pár let stane vánoční oblíbencem.
