Palahniuk si hraje na třináctiletou dívku a směje se Satanovi | E15.cz

Palahniuk si hraje na třináctiletou dívku a směje se Satanovi

Chuck Palahniuk
Chuck Palahniuk
• 

Stanislav Šulc

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Už je tomu tak. I jeden z kultovních amerických literátů a autor Klubu rváčů či Programu pro přeživší, Chuck Palahniuk, se zúčastnil podivného literárního klání a ve své nejnovější knize nazvané Prokletí se stylizuje do třináctileté dívky. Z různých důvodů se tato autorská inkarnace dospělého muže v náctiletou dívku objevila v poslední době příliš často, až to působí trapně.

Na Palahniukovu obranu je však třeba říci, že se mu z této nesmyslné aktivity podařilo vykutat zdaleka nejlepší knihu ze všech konkurentů, a pomyslné klání suverénně ovládl. To však neznamená, že by se Prokletí zařadilo mezi jeho nejlepší knihy. Palahniuk totiž rezignuje na vyprávění příběhu a raději se snaží za každou cenu šokovat.

Již profil antihrdinky Madison Spencerové, třináctileté dcery milionářských rodičů, která se po smrti dostává do pekla, je šokující. Jde o typickou reprezentantku znuděné zlaté mládeže, jež se snaží zabavit stále extrémnějšími hrami (jedna z nich ostatně může za její smrt, byť čtenář nejdřív nechápe, o jakou konkrétní hru jde).

Hlavní zásluhu na tom mají její moderní rodiče, kteří ji nutí do všech dnešních společenských povinností (jíst zdravě, mít bohatý společenský život, kupovat drahé věci, účastnit se všemožných kampaní za záchranu světa a při tom vykořisťovat služebné z celého světa), ale zároveň v ní nevzbuzují smysl pro zodpovědnost a morálku. Není se pak čemu divit, že se taková dívka v pekle utrhne a chce porazit všechny démony i samotného Satana.

Tradiční příběh v Prokletí není, čemuž odpovídá i struktura knihy, již lze označit za román-fejeton (viz Čapkova Továrna na absolutno). Jednotlivé kapitoly mají podobnou délku, začínají všechny jako dopisy adresované Satanovi a zbytek kapitoly se pak přímo obrací na čtenářskou obec. Tím Palahniuk celkem netradičně mísí vyprávění ve druhé osobě jednotného i množného čísla, což jak sama Madison (tedy Palahniuk) říká, „navozuje dojem zpovědi“.

Právě agresivita a otevřenost Madisoniny zpovědi je pak další snaha o šok, protože třináctiletá dívka by nikdy neměla takto myslet, natož mluvit. Zároveň však právě kvůli bohatosti a složitosti jejích myšlenkových pochodů a penzum Madisoniných znalostí Palahniukův koncept selhává, protože nikdo nemůže ani na chvíli uvěřit, že třináctiletá dívka ví tolik o západní i východní kultuře. Které autor jako ve většině svých děl podrobuje velmi ostré kritice.

Možná to celé je ale Palahniukova hra, jíž se pokouší vymanit z osidel tradičního přemýšlení o literatuře. Odkazuje na to Madisonino zamyšlení nad nespravedlivým osudem literární postavy jako takové. Jednou vznikne v mysli autora, jenž ji uzavře do stránek knihy, a ona pak již nikdy nemůže žít jiný osud. Madison se tomuto vzpírá a vším se vymyká klasickému vnímání literární postavy.

Sympatický pokus, ale v Klubu rváčů či Programu pro přeživší se Palahniukovi dařilo hrát si s formou, manipuloval čtenářskými očekáváními a ještě vyprávěl působivé příběhy. V Prokletí nic takového bohužel nenajdeme.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video