Robert Sedláček opustil provokativnost Českého století a natočil soustředěné, nesentimentální drama zkoumající, proč Jan Palach protestoval proti historii tak radikálním způsobem.
Skoro padesát let trvalo, než někdo natočil celovečerní film o Janu Palachovi a jeho upálení, dodnes zarážejícím činu, jímž v lednu 1969 protestoval proti rezignaci a apatii československé společnosti vůči okupaci sovětskými vojsky. Hořící keř, dosud nejviditelnější dílo obsahující Palachovu smrt, se zajímal až o to, co se dělo poté. Snímek Jan Palach se pokouší pochopit, proč se dvacetiletý student filozofie rozhodl stát živoucí pochodní.
Podle scénáře Evy Kantůrkové, která v roce 1969 už měla za sebou knihu a scénář k filmu Smuteční slavnost, režisér Robert Sedláček, narozený čtyři roky po Palachově smrti, pokorně, poctivě sleduje vývoj let 1967 a 1968, jak se odráží v životě citlivého mladíka ze Všetat. Soustředěný na jeho osobu hledá v jeho zážitcích motivy a charakter, odhaluje i kousek z jeho soukromí, aniž působí bulvárně. Film si stále v sobě udržuje úctu.
Sedláček se s českou historií potkával v seriálu České století podle scénářů Pavla Kosatíka jako s narací, jíž je třeba čelit a zpochybňovat. Příběh Jana Palacha měnit nechce, snaží se ho pochopit, obdivuje ho z pozice člověka, jehož podobné sebeobětování mate, tudíž bez sklonů k patosu a černobílému hrdinství. Možná některé každodenní scény v tomto přístupu dostávají velký významový náboj jako ta, v níž Palach topí štěně, a prokazuje tak své odhodlání k nutnému násilí nebo zbytečně symbolický úvod ve sněhu z dětství.
Palachovo upálení nebylo zbytečné. Zafungovalo ale až po dvaceti letech. Více zde >>>
Možná, že na první pohled film Roberta Sedláčka Jan Palach působí až krotce, bez nového klíče zastřešujícího více či méně známé události, a překvapivě víc racionálně než emotivně. Nejsilnější emoce zděšení by se měly dostavit na konci, jenže dlouhý záběr na znetvořený obličej může i náhle a nevhodně připomenout jiné, méně seriózní akční filmy. Nejsvíravější jsou tak scény předtím, když již odhodlaný Jan při přípravě činu potkává lidi, kteří už si znovu zvykli na totalitní každodennost. Scény, v nichž se obraz nejvíc zaměřuje na Jana, samotného a vážného.
Viktor Zavadil se tváři známé z fotografií příliš nepodobá a je viditelně starší, jeho vyzrálý niterný výkon však zachycuje osamělou citlivost a jeho Palach i přes svou enigmatičnost působí jako člověk, ne ikona z učebnic. Z těch je pak dobré si doplnit vliv Palacha na svědomí části okolí v lednu 1969 a pak o dvacet let později. Film svým koncem vybízí k otázce, jaký vliv má Palachova nekompromisnost na nás. Jeho jedinečná osobnost tu tvoří inteligentního a všímavého prvodce dobou nejen minulou, hlasitého svou mlčenlivou, neodbytnou otázkou.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Jan Palach drama, ČR/SR 2018, 124 min. Režie: Robert Sedláček Scénář: Eva Kantůrková Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová Hodnocení: 80% |
