Recenze: Rock Line 1970–1974 aneb Vzpomínka na totalitní prach

Marián Varga

Marián Varga Zdroj: profimedia.cz

Marián Varga
2
Fotogalerie

Počátek sedmdesátých let byl pro tuzemskou rockovou – a nejen její – scénu extrémně složitý. Mnozí velice talentovaní muzikanti stáli s nástupem tuhé komunistické normalizace před zásadní otázkou – zda se přidat na stranu vrchností schvalovaného mainstreamu, udělat mnohdy významné ústupky včetně přejmenování kapely, nebo si dělat muziku pro sebe, byť pro menší publikum. Jak se s tím často velmi elegantně a na úrovni vyrovnali, ukazuje antologie Rock Line 1970–1974.

Dvoualbum navazující na předchozí tři podobné projekty mapující česko-slovenskou rockovou scénu v šedesátých letech představuje tvorbu šestnácti kapel. Mezi nimi jsou jména, která se na formování tuzemského bigbítu podílela desítky let, často až dodnes, jako třeba Blue Effect, Jazz Q, Michal Prokop a Framus Five či slovenští Prúdy a Dežo Ursiny.

Nechybějí ale ani projekty, které dobu normalizace nepřežily dlouho a staly se v lepším případě jen odrazovým můstkem k další kariéře. K nim patří neznámí a nedocenění jazzrockoví Gattch, Rebels či Atlantis, jejíž vůdčí duo sourozenců Ulrychových se raději poté dalo na nekonfliktní, ovšem velmi přirozený a uznávaný folkrock propojený s lidovou hudbou.

Dvouapůlhodinový výběr ukazuje především jedno – jak výrazně muzikanti vstoupivší na scénu v šedesátých letech technicky i pěvecky vyzráli. Sledovali zahraniční trendy jako třeba nástup artrocku, což byl případ formace Collegium Musicum s geniálním pianistou Mariánem Vargou. Dokázali předvést soul srovnatelný s originálními americkými hudebníky, jako třeba Flamingo s Marií Rottrovou. A uměli vytvořit i nadprůměrné coververze hitů, jako třeba dávno zapomenutý Junior a jeho verze Hey Tonight od Creedence Clearwater Revival.

Šestatřicet písní je důkladnou jazz/blues/rockovou kronikou tehdejší nelehké doby. Kdo si ji chce připomenout nebo se o ní něco nového dozvědět, nemůže toto dvoualbum jen tak pominout.

E15