Na výrobě nejdražšího díla žijícího umělce, které se vydražilo na českých aukcích, se podílela firma, jejíž doménou jsou dodávky pro automobilový průmysl.
Zlatá slza LacrimAu od česko-argentinského umělce Federika Díaze se stala historicky nejvýznamnější a nejdiskutovanější českou instalací v dějinách výstav Expo. Diváci ji obdivovali v roce 2010 na celosvětové výstavě v Šanghaji. Letos 19. listopadu se do dějin tuzemského umění zapsala znovu.
Aukční síň European Arts vydražila její třetí z celkem tří exemplářů včetně aukční prémie za 6,448 milionu korun. Na tuto částku se dostala z vyvolávací ceny 3,6 milionu korun a stala se nejdražším dílem žijícího autora, které se kdy dražilo na českých aukcích. Slza s pořadovým číslem jedna, která byla v Šanghaji, už dříve skončila v jedné soukromé pařížské sbírce.
Původně chtěl Díaz slzu zhotovit z tuny ryzího zlata. Nakonec se rozhodl pro duralovou konstrukci pokrytou zlatem. Její výrobu svěřil liberecké nástrojárně Modelárna Liaz. Zlatem ji pokryla firma HVM Plasma, která pro dílo vyvinula speciální techniku vakuového povlakování.
Slza navíc není jediným uměleckým dílem, které liberecká firma, jejíž doménou jsou dodávky pro automobilový a letecký průmysl, přivedla do života. „S Federikem Díazem jsme se seznámili v souvislosti s projektem fasády Pařížské filharmonie pro Jeana Nouvella. Spolupracujeme už deset let,“ říká obchodní ředitel Modelárny Liaz Filip Pražák.
LacrimAu vznikala na libereckém předměstí několik stovek hodin. Nejvíce času zabrala předprojektová příprava, vývoj a odzkoušení technologie a výroba, testování a odladění vzorků. Pro Modelárnu Liaz představuje výroba uměleckých předmětů jedinečnou možnost, jak si otestovat možnosti výrobních technologií.
Umělci zpravidla technikům ve firmě dodávají datový model díla. „Datový model zhmotňujeme například pomocí 3D tisku z písku nebo víceosého frézování a laserových technologií. Na tvorbě vstupního modelu se často aktivně podílíme díky technologii optického skenování, kterou disponujeme v unikátní kvalitě a rozsahu,“ vysvětluje Pražák. Při skenování se do počítače převádějí třeba mikrostruktury povrchu. V opačném extrému museli liberečtí inženýři nasnímat objekty v rozsahu několika desítek metrů jako třeba fragment lesa.
„Umožňujeme nasazení těchto špičkových technologií do umění a špičkové umění nám umožňuje ověření technologie v mezních podmínkách,“ dodává Pražák. Na samou technologickou mez firmu tlačí samozřejmě také odběratelé z automobilového průmyslu, kam míří 80 procent firemní produkce. Ti ale plné využití technologií přece jen svazují požadavky na rychlost dodání, kvalitu nebo na opakovatelnost výroby. Umělci tyto mantinely nestanovují. V umění je podle Pražáka možné a nutné dosáhnout maxima, které jednotlivé technologie dovolí.
