Cooper si na odliv publika nemůže stěžovat, jeho moderátorská hvězda nebledne, a ani v dobách alkoholové závislosti nedokázal rozfofrovat, co mnozí kolegové. Lze tedy věřit, že novinku skutečně točil pro radost sobě, někdejším spoluhráčům, z nichž někteří se do sestavy vrátili po třech desetiletích, i fanouškům, kteří podobné dílo čekali již dávno.
Celek by nebyl úplný bez přítomnosti producentské legendy Boba Ezrina, fiktivní postavy Alice a konceptu, totiž další noční můry protagonisty, jíž probleskují reminiscence té předchozí.
A ještě více je těch hudebních. Cooper připouští, že natočit „stejné“, tedy jako z roku 75 znějící album by ani nebylo možné, přesto se v mnohých skladbách původní cítění podařilo oživit. Kromě tradičních a kabaretních čísel jsou zde písně, jež v sedmdesátých letech vzniknout ani nemohly, rezonují jimi ozvěny garážového punku nebo jsou parodií na tupé disko (nejen) osmdesátých let. Že je noční můra dnešní, napoví umělé smyčce i přehršel vokálních efektů v úvodu alba.
Navzdory ustálené představě o Cooperovi jako prosťáčkovi žijícím ze strašení, je v jeho hudbě cosi navíc. Bizarní kabaret, břitký humor i sondy do těch nejobyčejnějších fobií, jakož i připomínka, že tenká nit dělící euforii večírků od nadcházející prázdnoty se za několik desetiletí nijak nezměnila.
Je zvykem o vydařeném albu psát, že se interpret vrací do nejlepších let. U zpěvákovy novinky to není jen slovní obrat. „Originál“ patří do zlatého fondu klasického rocku, představuje mimořádně vyrovnaný materiál. Až na výjimečné vzepjetí okolo alb Trash a Hey Stoopid takto vyrovnanou a silnou kolekci Cooper za šestatřicet let nenahrál.
Alice Cooper: Welcome 2 Nightmare
Vydavatel: Bigger Picture, 2011
Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce