Sto dva roky staré ústecké Městské lázně jsou na prodej. Obyvatelé Ústí nad Labem se obávají, aby v soukromých rukou nedopadly jako dnes už jen strašidelná budova lázní Dr. Vrbenského na Střekově.
„Objektu Vrbenského je mi líto. A Městské lázně jsou nejen nádherná historická budova, ale i místo, kde jsme se jako malí naučili plavat. Můj táta, já i moje děti,“ vysvětluje svůj vztah Ústečan Jan Dušek.
Ne náhodou interiér ústeckých Městských lázní připomíná vnitřek městských lázní v Liberci. Ústecká budova je jejich mladší sestrou, ve které se zhlédli členové ústeckého lázeňského spolku v roce 1898, a požádali o návrh stejného architekta.
Liberec šel jinou cestou
Liberec jásal, když zdevastovaný objekt v roce 2005 dostalo za devět milionů do rukou město. Třicet milionů padlo na jeho záchranu a další investice půjdou na jeho přeproměnu v Severočeskou galerii. Koupat se tu lidé už nikdy nebudou.
Ústí má s dílem vídeňského architekta Petera Paula Branga jiné úmysly. Lázně, do nichž město investovalo před šesti lety přes jedenadvacet milonů, by rádo prodalo za minimální cenu. Třicet milionů.
„Je krize a potřebujeme teď nutně peníze, takže je na řadě prodej městského majetku. Od kupce ale budeme požadovat jasné záruky, že provoz zachová. Bez toho prodávat nebudeme,“ tvrdí mluvčí magistrátu Milan Knotek.
Budoucí majitel musí splnit řadu podmínek. S povinností předložit záměr využití objektu se zaváže pokračovat s bazénem pro veřejnost, ponechat Městské služby v budově za symbolické nájemné do konce roku 2011. Musí také přijmout jako věcné břemeno vrt termální vody, který je v majetku města.
Koupelna byl luxus. Tak se myli v lázních
Věcné břemeno případného nového majitele ústeckých Městských lázní má teplotu 31,7 stupně a dává deset litrů vody za sekundu.
V polovině roku 1908 se slavnostně otevíraly Městské lázně v Ústí nad Labem. Po třech letech se ale kvůli velkému suchu začaly potýkat s nedostatkem vody. Ta, kterou začaly čerpat z vlastní studny, byla „tvrdá“, a tedy naprosto nevhodná.
Podle dobrozdání povolaných odborníků se začalo v těsné blízkosti lázní vrtat. Výsledkem byl při rychlosti deset litrů za sekundu opravdu vydatný zdroj slabě mineralizované termální vody, která dosahuje teploty necelých dvaatřiceti stupňů. „Docent Zörkendörfer z Mariánských Lázní v balneologickém posudku vyhodnotil vodu jako velmi vhodnou pro lázeňský provoz, na inhalace při zánětech průdušek i pro pitné kúry,“ uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser.
Vrt termální vody, který z hloubky 357,3 metru poprvé vytryskl v roce 1912, je majetkem města. Nový majitel Městských lázní, kterého Ústí nad Labem hledá od druhé poloviny srpna, musí souhlasit s tímto věcným břemenem.
Vana za dvě koruny
Ten, kdo by lázně koupil, na sebe vezme i morální závazek za hezký kus ústecké historie. Ústečané po lázních toužili od roku 1894, soukromé Fockeho lázně rozrůstajícímu se městu brzy přestaly stačit. Teprve finanční injekce osmdesáti tisíc rakouských korun od Ústecké spořitelny v dubnu 1898 odstartovala přípravy na stavbu. Později, spolu se Spolkem pro chemickou a hutní výrobu a Pražskou spořitelnou, Ústecká spořitelna ještě „přitlačila“.
„Náklady nakonec dosáhly osmi set tisíc korun,“ dodává Vladimír Kaiser.
Hlavní účel městských lázní v době jejich vzniku byla spíše pozice společenské umývárny, protože mít doma koupelnu nebylo běžné. Umýt se v lázeňské vaně v první třídě stávalo na počátku dvacátého století kolem dvou rakouských korun, tedy poměrně dost. O dvě třídy níž bylo možné vykoupat se za padesát rakouských haléřů. Stejně tolik stála návštěva bazénu.
