Revoluční nálada se do Jihlavy dostala opožděně. První jiskry solidarity s Prahou vznikly mezi vysokoškoláky.
Fáma, že při zásahu policie proti studentům na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 byl ubit student Martin Šmíd, působila výbušně i v Jihlavě. Byla překročena mez toho, co byli lidé ochotni odumírajícímu totalitnímu režimu tolerovat. Jenže zde byli toho dne na okresním výboru KSČ ve vší spořádanosti přijati nejlepší studenti okresu. Po revoltě ani stopy.
Na vysoké to začalo
První ohnisko revoluce vzniklo už následujícího dne v prostředí tehdejší jihlavské pobočky brněnské Vysoké školy zemědělské, kde se studenti scházeli v učebnách už o víkendu 18. a 19. listopadu. Radili se, jak na pražskou protistudentskou represi reagovat.
„Protože jsem měl v té době syna na brněnské architektuře, prvně jsem volal tam. Studenti vysokých škol si přes víkend vyměňovali informace a domlouvali se na protiakci. Nebyl internet, nebyly mobily, a tak se šířily informace často i značně zmatečné,“ vzpomíná Zdeněk Laštovička, kterého 17. listopad 1989 zastihl jako pedagoga zmíněné vysokoškolské pobočky. V pondělí poté ještě Jihlava spala.
Aktuální informace z Prahy a Brna sem proudily pomalu a to ještě jen do akademických kruhů. Změna přišla v úterý 21. listopadu ráno, kdy studenti vysoké školy vstoupili do stávky.
A v ohlase na zprávy o každodennních a stále sílících demonstracích v Praze se shromáždila hned ráno skupinka studentů také před jihlavskou střední průmyslovou školou. Zpočátku brali své shromáždění jako recesi (autor článku byl mezi nimi). Jenže události už měly svou vlastní energii, takže zprvu nadsazené volání: „Je stávka, nechoďte do školy!“ už nebrali další příchozí jako legraci. Před osmou hodinou už byl z původních čtyř studentů dav dobře dvousethlavý, opojený euforií, že už není cesty zpátky.
Na průmyslovce už toho dne vyučování nezačalo. „Dění na průmyslovce uvedli do pohybu studenti, kterým se zřejmě ten den nechtělo moc do vyučování. Vyzývali, abychom podpořili revoluční dění v Praze. Před vchodem se srotil celý dav,“ říká Jiří Šenigl, který byl tehdy ve čtvrtém ročníku.
Vedení školy proti studentům nezasahovalo, od počátku s nimi jednalo. Malé skupinky se z průmyslovky vydávaly na ostatní školy, aby vymohly možnost promluvit s dalšími studenty. Pětice, ve které šel Šenigl, zamířila na zdravotní školu v Husově ulici. „Ve vstupu nám bránil školník, nakonec jsme se dovnitř dostali. Když jsme po jednání vyšli ven, posbírali nás policajti. Zapsali si údaje a zase nás pustili,“ říká Šenigl. Když se vrátil, stávkový výbor už jednal s vedením školy. „Byli jsme jeden z kamínků, které uvolnily lavinu,“ míní.
Hlavními lídry prvních dnů revoluce v Jihlavě však byli vysokoškoláci. Zprostředkovávali přísun informací, na školách vysvětlovali, jak kreslit letáky a kam je vylepovat. „Na jednání OV KSČ se hodně probíralo dění na vysoké škole, studenti mluvili o výhrůžkách, že kdo se bude angažovat, nemusí dostudovat,“ vzpomíná nynější zástupce ředitele gymnázia Miloš Janderka.
Ve středu 22. listopadu se večer poprvé na náměstí Míru sešla skupina lidí, kteří na znamení solidarity s pražskými demonstranty u kašny zapálili svíčky. „Informace jsem měla od dcery z Prahy. Říkala jsem si, že se něco podstatného děje, a přestože jsem byla na nemocenské, tak jsem se zabalila do kabátu a šla na náměstí. Cítila jsem, že u toho musím být,“ vzpomíná na listopad 1989 evangelická farářka Daniela Brodská, tehdy disidentka a dispečerka autodopravy. O tři měsíce později se Brodská stala starostkou města.
Ještě něco se stalo 22. listopadu. Mimořádně zasedaly rady Okresního národního výboru a okresní Národní fronty. Schválily podporu tehdejší vládě generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše. Stalo se nevídané: hlasování, které se mělo stát aktem jednoty KSČ a trpěných stran a organizací, se zdrželi zástupci socialistů, lidovců a Klubu filatelistů.
Zdánlivě překvapující je, že mezi těmi, kdo se postavili proti Jakešovi, byl dodnes přesvědčený komunista Pravoslav Schleiss. Vedl filatelisty. „Odmítl jsem podpořit Jakešovu vládu, protože partaj se nezasadila zásadně o to, aby lidi přesvědčila. Členové tehdejšího ÚV KSČ šli na ruku druhé straně.
Drtivá většina Jakeše podpořila, ale já už tehdy neměl pocit, že je ten stav udržitelný, že se něco musí změnit, například propaganda mezi lidmi. Většina chtěla změnu, ale Jakeš už vládnout nebyl schopen,“ vzpomíná Schleiss.
Občanské fórum vzniklo v Jihlavě 23. listopadu. U jeho zrodu byl například disident a pozdější spoluzakladatel ČSSD Pavel Novák, budoucí poslanec Tomáš Fejfar, zmíněná Daniela Brodská a její manžel Petr či lékař Pavel Svítil. Do konce listopadu vznikly na jihlavském okrese tři stovky buněk Občanského fóra.
Každý večer se na náměstí konaly demonstrace, účastníků přibývalo. Čtyřiadvacátého listopadu se objevili už i řečníci, o den později přijeli i zástupci pražských studentů. Oficiální moc jednala se zástupci Občanského fóra v Jihlavě poprvé 26. listopadu. Velké generální manifestace 27. listopadu se na náměstí zúčastnilo deset až patnáct tisíc lidí. „Okamžitě jsme cítili, že ustal tlak. Ti, co nás hlídali, si velmi rychle začali hlídat vlastní záda,“ vzpomíná tehdy dlouhovlasý rocker Vítězslav Schrek.
Toto datum bylo také pro mnoho lidí signálem, že je čas změnit stranu. Ze zarytých komunistů se přes noc stávali horliví revolucionáři. Říkalo se jim „převlékači kabátů“ a pro mnoho lidí je toto téma dodnes silně citlivé.
ONLINE: Česko slaví 30 let svobody. Na listopad 1989 zavzpomínají Klaus i Horáček >>>
Kdo se dral do KSČ
Zmíněný filatelista Schleiss se netají: byl odpůrcem revoluce. „Já jsem přesvědčení nezměnil, ale převlékače kabátů jsem samozřejmě zažil, byli to ti nejposlednější členové KSČ. Vyloženě se tam drali a pak byli mezi prvními, kteří knížky zahazovali,“ řekl.
Také Zdeněk Laštovička si převlékače pamatuje. „Dodnes je potkávám. Je jich několik kategorií – skromní, spíše pracovití, mírně aktivní a super aktivní. Z těch „super“ chtě nechtě musím sledovat jednoho, který je klasickým úspěšným a drzým převlékačem. Otočil o 180 stupňů, začal pracovat na popularitě své osobnosti a kupodivu mu to docela vychází,“ říká Laštovička, který byl v listopadu 1989 zvolen na jihlavské vysoké škole do čela Občanského fóra.
Sám se s jedním z převlékačů úspěšně soudil. „Nemají daleko k vhodným advokátům, jsou drzí, dokáží nepravdivě napadat, jsou to ubozí jedinci. Pokud je někdo bystrý, snadno je pozná,“ míní Laštovička.
