Zledovatělý sníh pod nohama křupe, vítr nepříjemně fičí, občas se v ledu objeví trhlina. Pavel Blažek s Václavem Sůrou v roce 2010 překonávají v mrazu Sibiře jako první Češi jezero Bajkal na délku. Dokonce v druhém nejrychlejším čase na světě. „Za dobrodruha se nepovažuji. Jen se snažím dělat, co mě baví,“ tvrdí skromně chrudimský cestovatel Pavel Blažek.
V dubnu příštího roku vyrazí i na severní pól, tentokrát sám.
Jak dlouho expedice potrvá?
Relativně krátce - tři týdny, včetně dopravy měsíc. Na Špicberky poletím standardním komerčním letem a malým proudovým letadlem na ruskou základnu Barneo. Letadlo tam přistává přímo na ledu. Odtamtud už chci jít na severní pól a zpátky pěšky.
Proč jdete sám?
Lidí, kteří by byli ochotni věnovat tomu tolik času, peněz a příprav, je tady poměrně málo. A jít sólo považuji za tu nejvyšší metu, které je možné v tomto dosáhnout. Většina expedic vychází z Barnea ve skupině šesti sedmi lidí i s průvodci a ze severního pólu se nechává dopravit vrtulníkem.
Jak daleko je Barneo od severního pólu?
Je to místo, kde není pevnina. Celý severní pól pokrývá led a ten driftuje, pluje na moři a taje. Ovlivňují ho mořské proudy, vítr i gravitační síla Měsíce. Polární stanice a přistávací dráha se tam budují na největší kře každý rok, tak sto kilometrů od pólu.
Driftovali i Cimrmanovi dobyvatelé severního pólu.
Dva roky nazpět, když se stanice po měsíci a půl rozebírala, byla o čtyřicet kilometrů dál. Dvě třetiny expedic tak na severní pól nedošly, drift je strhával nazpátek. Rok nato postavili stanici sedmdesát kilometrů od pólu a skončila čtyřicet kilometrů od něj.
Jak poznáte, že jste v cíli své cesty?
Na severním pólu nic není, je to pustina. Kdybyste neměla GPS, tak ani nepoznáte, že tam jste. A když počkáte na místě čtyřiadvacet hodin, tak ani čtyřiadvacet hodin na pólu nezůstanete, protože se to celé pohybuje.
Jak budete komunikovat se světem?
Už od svých prvních expedic jsem využíval satelitní telefon a PDA (malý kapesní počítač). Dnes už místo PDA používám malý počítač. Díky tomu budu schopný denně posílat zprávy, audiozáznamy, fotografie, videa.
Takže lidé uvidí, co máte za sebou?
Budu mít zařízení, které vyšle na mé expediční webové stránky www.nevergiveup.cz každých pět minut i moji GPS pozici. Bude zajímavé to sledovat už proto, že ujdu nějakou vzdálenost, ale za sedm hodin spánku odjedu třeba tři kilometry doleva, doprava nebo nazpátek.
Jak vypadá fyzická příprava na takové expedice?
Například si seženete staré pneumatiky, vylijete je betonem a taháte. Příprava je to dobrá. Ale já raději běhám. Nejde mi o rychlost, ale o vytrvalost. Ráno na expedici vstanu a osm deset hodin potřebuji jít - v minus třiceti čtyřiceti stupních. Dokud se hýbete, je to snesitelné.
Zkušenosti s teplotami hluboko pod bodem mrazu už máte.
Na Bajkalu jsem přežil čtyřicetistupňové mrazy. Měli jsme jen malinko omrzlé konečky prstů. Ale na Sibiři je suchý mráz. Na severu je stoprocentní vlhkost a mráz daleko vlezlejší. Největší průšvih je, když se zpotíte a nemáte na sobě oblečení, které ventiluje. Protože ten pot na vás ihned zamrzá.
Na zamrzlém Bajkalu jste urazili 683 kilometrů. Jaké je to v takových končinách s hygienou?
Je to sterilní prostředí, v podstatě není o co se ušpinit. Důležité je mít na sobě spodní vrstvu oblečení z přírodních materiálů, které nepohlcují pachy. Stačí je jenom vyvětrat. Jednou za čas pak člověk vyběhne a umyje se ve sněhu nebo utře hygienickými ubrousky, aby nedostal vyrážku.
Jakou asi nejnebezpečnější situaci jste na Bajkalu zažili?
Když jsme se přiotrávili ve stanu. Zaizolovali jsme ho tak, že v něm skoro nedocházelo k výměně kyslíku. A když se čtyři hodiny vaří voda, vařič vypotřebuje téměř veškerý kyslík. Byla to stupidní chyba.
Co se stalo?
Půl hodiny jsme byli malátní, lehce jsme ztráceli vědomí. Kamarád vyběhl ze stanu. Možná deset minut jsem o něm nevěděl. Řval jsem, kde je. Strašné, když si uvědomím, že než by se k nám někdo dostal, trvalo by to dva tři dny.
Na jedné vaší přednášce zaznělo, že jste ušli přes šest set kilometrů a posledních padesát běželi na vlak.
Ono to tak ve finále bylo. A aniž bychom to tušili, stali jsme se druhou nejrychlejší expedicí, která kdy Bajkal po délce přešla čistým stylem - vlastními silami, bez psů, tažného padáku a doplňování zásob. Za čtyřiadvacet dnů.
Kdo byl rychlejší?
Trhli nás jen dva Kanaďané, profíci, kteří nedělají nic jiného než podobné expedice a běhají ultramaratony. Bajkal doslova přeběhli za třináct dnů. Počítali s tím a táhli s sebou o polovinu méně věcí, maximálně šedesát kilo.
Váha je v takových podmínkách důležitá?
Váha je to nejdůležitější. Čím méně, tím lépe, jste rychlejší. Na Bajkal jsme měli dvoje saně a každý 108 kilogramů. Na severní pól se musím vejít do šedesáti kil. Musím také hlídat náklady. Platím za každý kilogram, který do letadla beru.
Jak vypadá polární strava?
Vaří se jen voda. Všechna strava musí být instantní, aby se jen zalila, nechala se pár minut odstát a mohla se jíst. Navíc jsem vegetarián. Už jsem slyšel milionkrát, že vegetariáni nemůžou jezdit do polárních oblastí, protože špek je základ stravy. Je to hloupost.
Co tedy jíte?
Využívám služeb dietologa, který sestavuje jídelníček tak, aby v něm nechyběly vitaminy, energie, aby strava byla vyvážená. Základ tvoří ovesné vločky, hodně müsli a sušená strava. Kvůli spotřebě energie je potřeba hodně tuku, takže na Bajkalu jsme každý den do večeře přihodili čtvrtku másla.
Existuje na severu ještě nějaká další výzva, kterou chcete pokořit?
Dojít na severní pól až z pevniny, nebo dokonce uskutečnit traverz (vodorovný přechod) z Ruska do Kanady. Z pevniny je to devět set kilometrů. O malinko víc než na Bajkalu, ale trojnásobně náročnějším terénem kvůli driftům, praskání ledu, navigaci, medvědům. Doufám, že do pěti let budu schopný dojít na severní pól z Kanady. Ještě žádný Čech se o to nepokusil.
Zmínil jste lední medvědy, jste na ně připravený?
I uprostřed ledového pole můžu potkat méďu. Budu mít s sebou zbraň, rachejtle. Ale četl jsem, že většinou na ně stačí udělat hu hu hu, leknou se a utečou.
To se nebojíte?
Bojím. Spoléhám na statistiku. Ještě žádného polárníka medvěd nesežral. Myslím, že naposledy před dvěma lety vytáhl jednoho ze stanu, vláčel ho asi šest metrů, měl pokousanou hlavu, ale přežil to.
Rád zkoušíte, kam až sahají lidské schopnosti. Co chystáte dál?
Rok po severním pólu bych se rád na Bajkal vrátil. Buď bych se snažil o co nejrychlejší přechod, nebo bych ho zkusil přejít tam a zpět. Je to 1400 kilometrů. Byl by to trénink na jižní pól. Neexistuje Čech, který by došel na jižní pól z kraje Antarktidy. I to mám v plánu.
Co expedice, to nová zkušenost, jaká byla vaše první?
Před Bajkalem jsem podnikl cestu na Island. Chtěl jsem přejít obrovský ledovec, má asi 220 kilometrů na délku. Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Byl jsem nezkušený, táhnul jsem s sebou přes sto kilo. Pak jsem zjistil, že se nemám jak k ledovci dostat. Otočil jsem se a jel nazpátek.
Zkusil jste to znovu?
Rok nato jsem se na Island vrátil už lehce moudřejší a v lepší sezoně, kdy se dalo dostat k ledovci blíž. Nicméně mi pořád chybělo asi třicet kilometrů nástupu.
Risknul jste to?
Můj den vypadal tak, že jsem si naložil na záda batoh s třiceti kily, ušel jsem pět kilometrů, tam jsem je složil a vrátil se pro další. Těch devadesát kilogramů jsem tak postupně nanášel až před ledovec asi pět dnů. Tam jsem zjistil, že musím překročit obrovskou řeku. Nebyl jsem schopný ji přeplavat.
Jak dlouho jste to zkoušel?
Asi čtyři dny, a obejít ji s tou zátěží znamenalo minimálně dva tři dny ztráty. Už jsem přestával mít čas, protože jsem měl koupenou zpáteční letenku. Otočil jsem se a týden všechno nanášel zase nazpátek. Doma jsem to v komentářích na webu pěkně schytal, ať příště lezu na Sněžku, že když přijde špatné počasí, můžu sjet dolů lanovkou.
Stálo to vůbec za to?
Viděl jsem na Islandu krásnou přírodu. A čím jiným se má člověk učit? Přečíst si knížky nestačí.
