„Moje vášně? Loutky, ale i houbaření“

Čím žijí a co mají rády osobnosti z Přerovska? Sedmička startuje letní seriál, ve kterém sedm z nich představí čtenářům své největší radosti. Jako první nechává nahlédnout do svého soukromí loutkoherečka a principálka přerovského loutkového divadla Marie Veřmiřovská.
Narodila se před pětašedesáti lety - příznačně v poslední den druhé světové války, v čase mezi posledními válečnými výstřely a prvními nádechy svobody. Už jako malá holka přičichla k dřevěným loutkám. A už u nich zůstala.

Loutkové divadlo

Do loutkového divadélka jsem poprvé vstoupila spolu s bratrem a sestřenicí v roce 1955. Potřebovali tam do hry Hračky na cestách tři děti. Divadlo mi přirostlo k srdci a od té doby jsem ho neopustila. Je to už půl století, co jsou „loutková prkna“ mým druhým domovem.
Vodím loutky, ale také režíruji hry a podařilo se mi získat pro Přerov dvě celostátní prestižní loutkářské přehlídky. Divadelní prostředí mě prostě úplně pohltilo a původně dětský koníček se stal mou celoživotní vášní.

Dcery a vnuci

Moje první dcera Jana už je sama maminkou a žije v italském Caorle, ale pro nás to není žádná nepřekonatelná vzdálenost. Když se lidi mají rádi, není ani tisíc kilometrů žádná štreka. Navštěvujeme se i pětkrát do roka.

Díky ní jsem se stala babičkou devítileté Veroniky a sedmiletého Lukáše. Vnoučata umí dobře česky, takže žádná bariéra mezi námi není.
Druhá dcera Eva je další mojí životní radostí. Bydlí dodnes kousek ode mne a také už má svou rodinu. Čtyřletá vnučka Lucie je rovněž mojí velkou láskou.

Rodný Přerov

Nemohu nevzpomenout svou lásku k rodnému městu. Jsem patriot a Přerov miluji. Moje diplomové a vlastivědné práce směřovaly vždycky k Přerovu. Ať jsem kdekoliv, do svého rodného města se vždycky ráda vracím. Cítím, že sem patřím a že tu mohu plnit poslání, které mi bylo s troškou herecké Thálie dáno do kolébky.

Dlouhé manželství

V roce 1977 pro mě přišel šťastný krok a trvá dodnes. Tehdy jsem se totiž seznámila se svým manželem. Můj bratr tehdy miloval vůni benzinu a já s ním jezdila na různé automobilové soutěže. Jednou jsme jeli na Helfštýn a já tam dělala zapisovatelku závodníků.

Objevil se tam muž jménem Jiří Veřmiřovský, který byl z rodu slavných kopřivnických závodníků. On měl z prvního manželství syna, já byla sama s dcerou, bylo to vyrovnané. Pro mou malou Janu se stal milujícím tátou - a toho si dodnes vážím.

Chataření na Rusavě

Kromě svého rodného města miluji také Hostýnské vrchy. Zvláště oblast Rusavy. Na chatu tam jezdím od malička, mám ráda vůni lesa i lučních květin, houbaření a procházky po krásném okolí. Když mám čas, mizím do hor relaxovat. Je to balzám.

Ruční práce

Musím říct, že jsem docela zručná a baví mě tvořit něco rukama. Po svých předcích jsem zdědila nejen určitou technickou představivost, ale i výtvarný um. S radostí proto vytvářím třeba kulisy do našeho divadla. Nedělá mi problém pracovat i se dřevem či vzít do ruky nářadí, kterým se spíše ohánějí muži.
Nejdříve si kulisy načrtnu a pak tvořím. Pokaždé v nich zůstane kus mé fantazie, a to je hezký pocit.

Scénická hudba

Mým koníčkem i je sestavování scénické hudby. Tato práce je spojená také s úpravou starých divadelních textů, které mnohdy bývají opravdu kouzelné. Kromě toho občas píšu i drobné hříčky. Všechno jsou to činnosti, které mi dělají radost.