Toho širé veřejnosti nejznámějšího ezoterika jsem osobně znal již z dřívějška a nepochyboval jsem, že ho pro popularizaci Adjahna nadchnu. U kávy jsem spustil ódu na ticho a klid, ale on mě nevrle přerušil, že nemá smysl meditovat dlouho, maximálně jednu minutu. A že ze mě cítí fanatismus jako prase. Vypotácel jsem se z kavárny. Měl jsem opravdu zlost. Co to plácá za nesmysly? Kurz proběhl každopádně i bez Duška…
A letos jsem Adjahna pozval znovu. Desítky lidí se chystaly znovu na kurz. Když tu pípl mobil a Adjahn bez varování napsal, že je moc „busy“, že nepřijede. Nazdar.
Stát se mi to předloni, asi mě trefí šlak. Teď to se mnou ani nehnulo. Když Adjahn přijížděl poprvé, byl to Bůh. Když po třech měsících odjížděl, byl to přítel. Trochu podivín, zvyklý žít spíš v džungli, který vyprávěl historky o Buddhovi, jimž nikdo moc nerozuměl. Nejlepší bylo jít s ním na film Kung Fu Panda 2, kde se s mojí dcerou smáli jako blázni. Zjistil jsem, že i přes striktní celibát má chuť na ženské a oblíbil si nealko pivo. Meditovat je dobré, ale všeho s mírou. Holky a vdolky jsou taky fajn.
A letos Adjahn nepřijede. Možná už ho nikdy neuvidím. Přišel a odešel. Panu Duškovi bych chtěl vzkázat, že měl pravdu. Byl jsem buddhistický fanatik. A buddhismus mě z toho vyléčil.
Přeju vám klidný a vlídný květen
