Muž, který vrací sochám život

Dílo akademického sochaře Františka Häckela najdeme na obou jindřichohradeckých náměstích.

Sloup Nejsvětější Trojice na náměstí Míru a fontána na Masarykově náměstí jsou díla, která prošla rukama sochaře, který již pětatřicet let přebývá v nedaleké Jindřiši u Jindřichova Hradce.

Nedá mi to a tak se vás musím zeptat, jak to všechno začalo? Narodil jsem se v Třešti na Vysočině a po studiu na průmyslové sklářské škole jsem pokračoval na UMPRUM v Praze. Zde jsem byl v atelieru profesora Malejovského a absolvoval v oboru užité sochařství. Bylo to v roce 1964 a můj absolventský návrh na památník odboje II. světové války se umístil v celostátní soutěži na druhém místě.

Takže se dá říci, že jste začal velice slibně a byl to dobrý start pro příští kariéru. Hned po škole jsem šel na vojnu. Jednoho dne jsem se tam dotázal na něco, co se některým lidem nezdálo zrovna vhodné a pro mé návrhy nebylo najednou uplatnění. Jeden profesor z vysoké školy mi poradil. „Si šikovnej, tak začni restaurovat, to tě dobře uživí.“

Od té doby již uplynulo přes čtyřicet let. Jak se s odstupem díváte na tehdejší dobu? Tehdejší režim měl své oblíbené autory. Já jsem se zase dostal k velmi zajímavé práci. Když restaurujete například sochy od Matyáše Brauna či dalších velikánů té doby musíte jejich práci dokonale poznat. Takže všechno špatné je k něčemu dobré a naopak.

Jako restaurátor jste pracoval na mnoha stavbách a kulturních památkách po celé republice. Kde se s vaší prací můžeme setkat? To je pravda. Těch míst bylo opravdu hodně. Restaurátorské práce jsem prováděl například na zámcích Valtice, Liblice. V Praze to bylo mnoho domů. Zapomenout nesmím na Smetanovo divadlo a velice zajímavá a náročná práce byla například na Obecním domě
v Praze.

Vím, že jste opravoval také sloup na náměstí Míru v Jindřichově Hradci. Jak vzpomínáte na tuto práci? Pokud jde o sloup Nejsvětější Trojice, tak zde jsem prováděl restaurační práce dvakrát. Poprvé jednorázově mezi roky 1973 až 1974, Po dalších dvaceti letech se počaly postupně vyměňovat originální sochy za repliky. V současné době jsou nahrazeny všechny sochy až na zbývající tři. Ty se ještě musí dodělat. Originály soch jsou uloženy v Muzeu Jindřichohradecka.

Každý, kdo přijde před kulturní dům Střelnice, si nemůže nevšimnout stříkající fontány, která je také vaším dílem. Nebudu zapírat, že jsem měl z vítězství v soutěži na návrh fontány pro Masarykovo náměstí radost. V Jindřichově Hradci žiji již pětatřicet let a chtěl jsem, aby zde po mě „něco“ zůstalo. A to se mi dle mého názoru určitě podařilo.

Setkal jsem se ale i s názory, že zde mohlo být postaveno něco jiného. Jak se na to díváte vy? Víte, je známo, že co hlava to názor. Já jsem k tomuto návrhu, ostatně jako ke každému jinému, přistupoval co nejzodpovědněji. Chtěl jsem, aby byl nadčasový a zároveň zapadl do již zrekonstruovaného náměstí. Stačí se zde chvilku zastavit a vidíte, že sem lidé chodí rádi.

Již to bylo probíráno mnohokrát, ale mohu se vás zeptat na váš názor na návrh pana Kaplického na Národní knihovnu v Praze? Víte, celý život jsem lezl po pražských barácích. V tomto případě ale budu bohužel opakovat slova Knížáka. Víte, já jsem spolužákem Honzy Kaplického a podle mě vytvořil krásné dílo, ale takový akcent architektury se na zamýšlené místo nehodí. Tenhle návrh je na hranici designu a architektury a může se stát, že za dvacet až třicet let neunese kriterium „vážné“ architektury.

Znamená to tedy takovéto projekty zamítat? To v žádném případě. Hodilo by se to určitě do nějakého satelitního města v Praze. Podívejte se například na Paříž. Zde to vyřešili tak, že historické jádro zachovali a moderní stavby a sochy byly umístěny těsně za jeho hranici.