Muzikálový prezident Perón nečte noviny a drží si v sobě vnitřní Asii

Postavu prezidenta Peróna zpívá David Uličník v muzikálu Evita, který měl v sobotu 3. prosince premiéru v Komorním divadle v Plzni. Vedle toho ještě koncertuje se 4TETem Jiřího Korna. A se svým kolegou ze 4TETu Jiřím Škorpíkem připravil nový koncertní program Zdá se, že se nezastaví.
Pro Sedmičku to však kvůli rozhovoru udělal.

Se zpíváním jste začínal v rockových a alternativních kapelách. Kdy jste přehodil výhybku směrem hodil k žánrům, jako je jazz, muzikál, a dokonce opera?

Konkrétní zlom se asi vysledovat nedá. Myslím, že to byl do jisté míry přirozený proces, protože mě baví zkoušet neustále vyšší mety. Ale když zavzpomínám, musím přiznat, že už jako jedenáctiletý jsem byl doslova hypnotizovaný hlasem Luciana Pavarottiho.

Jak to?

Fascinovalo mě jeho zvláštní kouzlo, jeho hypnotický přednes, ta neuvěřitelná síla a přirozenost. Pak přišla puberta a já na tohle jaksi pozapomněl. Začal jsem hrát na kytaru folkové písničky, později zpíval bigbít, alternativu, jazz. Tohle období trvalo necelých deset let. Pak přišel první muzikál, Vlasy. Teprve potom se věci daly do toho skutečného pohybu.

Vlasy jsou ale ještě pořád bigbít.

Ano. Přestěhoval jsem se do Prahy a začal se setkávat s jinými lidmi a jinými názory než jen s bigbíťáky. Tam začala má cesta k jiným žánrům.

Jste vystudovaný muzikant?

Vůbec ne. Původně jsem se věnoval elektronice, ale muzika mě vždycky fascinovala a velmi nezadržitelně přitahovala, takže jsem se jí postupně začal věnovat víc a víc. Začal jsem zpívat v různých kapelách, navštěvoval pedagogy zpěvu, až jsem se dostal na Ježkovu konzervatoř k Eduardu Klezlovi.

Opravdu je tak drsný jako v televizní SuperStar?

Je. Studium u něj byla velká škola. Chodil jsem k němu čtyři roky a pro můj profesní život to mělo rozhodně velký význam.

Pocházíte z muzikantské nebo herecké rodiny?

Hudební talent a svůj hlas jsem zdědil po babičce, ale jinak naše rodina muzikantská opravdu není.

Jste z Moravy, tam mají lidé ke zpívání blízko, ne?

Jak se to vezme. Pocházím z Hané, a to je přece jen maličko specifi cká část Moravy. To kupříkladu Slovácko je mnohem víc hudební a rozezpívané. Často a moc rád jezdím do Uherského Hradiště, kde se hudebně pořád něco děje, a po této stránce mě to tam baví mnohem víc než v mé rodné Kroměříži.

Jaký byl přechod kluka z Moravy do Prahy do světa showbyznysu?

Nebyl jsem ten typ dítěte, které si ze slavných muzikantů nebo herců dělá modly. Ani setkávání s nimi mi v reálu nedělalo problémy. Často se mi potvrdilo, že většina z nich jsou normální lidé. Hodně mě ovlivnili moji učitelé zpěvu Pavla Forstová, Eduard Klezla a nejvíc moje současná profesorka Marta Boháčová. K ní chodím už šestým rokem a pořád mi má co předávat. Je to emeritní operní sólistka s bohatými zkušenostmi ze zahraničí a velikým rozhledem. Je to člověk, který zpívání opravdu může učit.

Co se člověk s vašimi zkušenostmi ještě může na zpěvu učit?

Asi tolik, co se pořád ještě může učit třeba Martina Sáblíková v rychlobruslení. Pravý pedagog zpěvu vlastně není ani tak učitel jako spíš kouč, a to se vším všudy. On svého svěřence neustále vede, kontroluje, opravuje špatné návyky, motivuje jej a inspiruje. Je to neustálý proces, který nikdy nekončí. Zpěv se také nedá vyučovat hromadně, vyžaduje absolutně individuální přístup.

Máte ohromný záběr, co se týče žánrů. Zpíváte jazz, muzikály, operu, náročné kusy se 4TETem. Každý z nich ale vyžaduje jiný přístup, ne?

To je obrovský omyl, který je v Česku prapodivně zakořeněn. Ve světě už dávno vědí, že základ, tedy ten správný pěvecký základ, je jen jeden. A teprve když máte pevné základy, můžete si dovolit postavit na nich různé nadstavby. I jazz se zpívá daleko lépe se základy klasického zpěvu. Moje profesorka učí italskou techniku, kterou získala ve Vídni a v Benátkách. Na takovém základu se dá pracovat dál s různými přístupy k výrazu a nečiní to zpěváka směšným.

Chodíte si od jednoho žánru odpočinout ke druhému?

Ano, to dělám moc rád. Také se to ukáže v novém koncertním programu In Concerto, který jsme sestavili s Jirkou Škorpíkem. Jen bigbít jsem ze svého pěveckého repertoáru už úplně vypustil, protože ten je mému dnešnímu zpívání přece jen příliš vzdálený.

Co si zpíváte v autě?

Teď zrovna Evitu. Ale v poslední době většinou klasiku. Od italských písní až k operním áriím. V autě je spousta času a já tam mám i docela dobrou akustiku.

Ještě vytváříte svou stáj sportovních aut?

Už ne. Na svých cestách, zvláště po Asii, jsem si uvědomil, že spoustu věcí ve svém životě dělám pod jakýmsi nepsaným diktátem okolí úplně zbytečně, dělat je nemusím a vlastně ani nechci. A tak tyhle zbytečné věci, jako třeba hromadit nejrůznější materiální hodnoty, věnovat čas a energii schraňování věcí, ze svého života, postupně zcela vypouštím. No, a najednou jsem našel čas na život. Řeknu vám, to je tedy naprosto osvobozující zjištění.

Takhle vás změnila obyčejná dovolená?

Pojem obyčejná dovolená asi neznám, jezdím do Asie na cesty za poznáním. Poznáním tamní civilizace, lidí, stylu jejich života, filozofi e. Proto jezdím sám, jen s malým batohem. Každá z těchto cest mění můj pohled na svět, každá mě přivede zpátky k sobě samotnému, k té krásné jednoduchosti života a žití. Cestovat sám je podle mého názoru úplně tím nejlepším způsobem poznání světa a člověk si tak najde tu nejpřímější cestu také sám k sobě.

Kde všude jste byl?

První cesta tohoto typu byla do Thajska, kde jsem poměrně rychle prozřel a velmi rychle se odklonil od komerčního pobřeží a turistických center. Dvakrát jsem byl ve Vietnamu, potom na Kubě, v Kambodži, v Nepálu. Teď se chystám do Číny.

Jakým způsobem si své cesty plánujete?

Nechávám tomu volný průběh. Mám většinou jen letenku tam a zpět, zbytek řeším ze dne na den. Pokud narazím na nějakou památku, samozřejmě si ji prohlédnu, ale cílem mých cest rozhodně nejsou. Příroda je pochopitelně mnohem větší zázrak. Ale smyslem mých cest je potkávat se s lidmi, bavit se s nimi o jejich každodenních starostech a radostech, o jejich životě. Jíst s nimi jejich jídlo a pozorovat životní rytmus. Úžasné je, když dostanu pozvání do jejich domovů, což se mi podařilo několikrát ve Vietnamu a také v Nepálu. Tahle setkání mě vracejí zpátky na zem.

Čím?

Začal jsem si uvědomovat, jak jsme my Evropané začali být neskromní. Honba za materiálnem, za majetkem, za penězi, to přece není smyslem života a štěstí to do něj také nepřinese. V Asii je obrovská spousta lidí, kteří nevlastní takřka vůbec nic, často bydlí jen v polorozpadlé chatrči a nemají jistotu jídla pro další den, ale jsou neskrývaně šťastní a plní života. Navíc jsou velmi aktivní, pracovití a činorodí. Tohle mě v Asii vždycky naprosto uchvátí. My jsme na tu krásnou jednoduchost bytí vlastně úplně zapomněli.

Když prchnete z Evropy do Asie, jak dlouho vám trvá přepnout se na tamní hodnoty?

Pár minut. Je to tak osvobozující, prožívat tu sladkou jednoduchost bytí! Život přece může být tak jednoduchý, když si ho člověk přestane sám sobě komplikovat. Naopak větší problém mám po návratu sem. Snažím se držet si v sobě svou vnitřní Asii, ten klid, co nejdéle. Po první cestě mi vydržela asi jen dva týdny, teď už to zvládám třeba dva měsíce.

Jak to dokážete? Nečtete noviny, nedíváte se na televizi?

Jak to víte? Nečtu noviny, nedívám se na televizi a snažím se nevnímat stále agresivnější útoky na internetu. Jen rádiu v autě se zcela neubráním, takže úplně neinformovaný zase nejsem.

Máte nějaký rituál, kterým třeba začínáte den?

Nedávno jsem se naučil krásný rituál. Každé ráno v posteli děkuji za všechny dary mého života. Děkuji za dar poznání, dar zpěvu, dar vidět krásu, dar slyšet nádheru hudby. Děkuji, že jsem zdráv, že mohu dělat práci, jež mě baví, a předávat lidem radost, že mám kolem sebe lidi, které mít chci.