Na 1. máje chodili dobrovolně povinně
Dlouhé fronty na karafiáty s asparágusem, výroba přáníček, besídky pro ženy, ale i spousta opilých. To vše před dvaceti lety patřilo k březnovým oslavám Mezinárodního dne žen.
Sály ve městě byly dopředu zamluvené, ženy dostaly květiny a lepší večeři. Hrála hudba a alkohol tekl proudem. „Brali jsme to jako odměnu za práci. Vždyť to bylo to jediné, co jsme kromě kolekce pro děti na Vánoce dostali,“ vzpomíná Božena Šmídová. Tehdy byla ráda, že se mohla s kolegy z práce pobavit. Jinak se totiž nikdy všichni nesešli. Nevadilo jí ani to, že se slavilo až po pracovní době.
Na oslavy MDŽ se těšili hlavně muži. Potvrzuje to i Slávka Novotná. „U nás byl vždycky boj, kdo půjde slavit a kdo bude hlídat děti. Muž dělal předsedu družstva a pokaždé vyrukoval s tím, že je slušnost se na oslavě ukázat. Jak vždycky potom vypadal, ani nemusím vyprávět,“ směje se Novotná.
Na začátku března měli učitelé jasno, co budou děti malovat ve výtvarné výchově, v družině i ve školce. Přáníček k MDŽ nebylo nikdy dost. Jedno si směly děti odnést domů, ostatní vždycky učitelka posbírala a dostaly je oslavující ženy.
„Pěkně mě to štvalo, vždycky jsem se s tím poctivě vybarvovala, stříhala a nakonec jsem byla ráda, že mi zbylo alespoň něco,“ líčí Klára Rodová.
Ještě masovějším svátkem se stal před revolucí 1. máj. Ten ale u lidí byl méně oblíbený než bujaré oslavy MDŽ. Jít v prvomájovém průvodu museli totiž všichni. Děti, pracující i důchodci. Říkalo se tomu jít takzvaně dobrovolně povinně. Nadřízení a učitelé museli kontrolovat účast svých podřízených a žáků.
„Děti šly v průvodu vždycky za kroužek, na který chodily, a pokud ne, tak musely se školou,“ vzpomíná ředitel 5. základní školy Pavel Štefl.
K barevným průvodům patřila i mávátka a transparenty. Kdo navíc mohl nést vlajku jednoho ze států RVHP, Rady vzájemné hospodářské pomoci, byl za frajera.
Nejlevnějším mávátkem byly třásně v barvách trikolóry. Ty stály jen korunu. Kdo chtěl jít do průvodu s holubicí nebo s květinou, musel si připlatit.
„Nevzpomínám si, kolik mávátko s kytkou stálo, ale tajně jsem se na něj chodil dívat do papírnictví v Merkuru, protože mi ho nechtěla mamka koupit,“ říká Vít Koudelka.
Kromě toho před slavnostní tribunou, kde řečnili místní představitelé, procházeli lidé s nápisy jako například Za socialismus – za mír. Nechyběly ani ozdobené alegorické vozy.
Dnes už v Hradci na 1. máje žádné průvody nechodí. Zato řada místních každoročně vyráží první květnový den do Sedla nedaleko Číměře, kde nadšenci pořádají recesistický průvod.
Jak jste žili před dvaceti lety vy? Pošlete nám své příběhy nebo fotografie na e-mail redakcejindrichuvhradec@mf.cz nebo na adresu Štítného 149/1, Jindřichův Hradec, 377 01. Nejzajímavější příspěvky otiskneme.
