Navigační systém Galileo je v provozu. Jeho příprava trvala nekonečných sedmnáct let

Galileo

Galileo Zdroj: ESA

Galileo
Galileo
Galileo
Galileo
Galileo
14
Fotogalerie

V polovině prosince byl zprovozněn dlouho očekávaný satelitní systém Galileo. Projekt Evropské unie a Evropské kosmické agentury v hodnotě pěti miliard eur měl však k zahájení provozu dlouhou a trnitou cestu, která trvala celých sedmnáct let. A šest let trvalo, než vzlétl první satelit programu.

Ač se může Galileo jevit pouze jako další poziční systém, jedná se o historický okamžik. Galileo se postavil vedle svých starších konkurentů – amerického systému GPS a ruského Glonass. Pouze tyto dva systémy doposud nabízely celosvětovou dostupnost svého pozicování. Ostatní státy, mezi které patří například Indie, Čína nebo Japonsko provozují vlastní systémy pouze v rámci daných oblastí světa.

Galileo si rovněž drží také jedno prvenství, které nemá v oboru obdoby - je prvním systémem, který je provozovaný civilními organizacemi. Zatímco systémy GPS nebo Glonass své služby poskytovaly primárně především svým armádám, z jejichž peněz byly také financovány.

V současnosti Galileo provozuje celkem osmnáct satelitů, které pomáhají určovat polohu uživatele na zemi. Čtrnáct z nich je nyní již plně funkčních, zbylé čtyři jsou zatím v testovací fázi. Celkem jich má být v budoucnu na oběžné dráze třicet, z toho šest záložních. Tohoto cíle chce Evropská kosmická agentura dosáhnout do roku 2020.

V tu chvíli bude běžným uživatelům poskytovat navigaci s přesností jednoho metru. Zároveň ale bude Galileo fungovat také v rámci zakódované  komunikaci, která zvládne určovat pozici s přesností na centimetry. Takto budou moci systém využívat například záchranné složky při pátracích akcích.

Pro porovnání – GLONASS má v současnosti na oběžné dráze celkem 27 satelitů a americký GPS na orbitu provozuje 31 satelitů, které pracují s přesností na vzdálenost pěti metrů.

Historie satelitního systému Galileo začíná na konci minulého století, tedy ve chvíli, kdy americká konkurence již několik let provozovala svůj systém globálně. V roce 1999 došlo k propojení vesmírných programů Německa, Francie a Itálie, tedy tří největších v rámci evropského kosmického programu.

Problémy však začal mít projekt již dva roky od svého zahájení, kdy se ukázalo, že bude dražší, než odhadovaly původní předpoklady. Cena systému Galileo se od původních předpokladů zvýšila téměř pětinásobně.

Na začátku nového milénia práce na systému Galileo značně komplikovaly také spory mezi Evropskou unií a provozovatelem konkurenčního GPS, Spojenými státy. Těm především vadila velká přesnost systému Galileo, která podle vyjádření ministerstva obrany USA ohrožuje bezpečnost země. Zároveň měly oba systémy původně pracovat v totožném frekvenčním pásmu, s čímž USA rovněž nesouhlasily.

Právě vysoký vliv armády na provoz pozičního systému byl jedním z hlavních důvodů, proč se Evropská unie rozhodla pro vlastní systém. Ačkoliv je totiž v současnosti GPS volně přístupný veřejnosti, vojenské síly mají v jeho provozu stále právo veta. V případě konfliktu tak mohou jeho funkčnost a přesnost úmyslně omezit.

Zatímco vztahy s Američany se podařilo napravit, problémy s financováním pokračovaly i nadále. I přesto se podařilo 28. prosince 2005 vyslat na oběžnou dráhu první testovací satelit s názvem GSAT0001, tehdy ještě z ruského kosmodromu Bajkonur. Ze stejného místa na svou poť vyrazilo také druhé testovací zařízení. Další satelity, které již byly určené k běžnému provozu, však zemský povrch opouštěly z francouzského kosmodromu na Guyaně.

Zatím poslední čtveřice satelitů vzlétla 17. listopadu letošního roku v rámci jediného letu rakety Ariane 5ES a nyní jsou tato zařízení v přípravné fázi k provozu. Aby mohly satelity správně fungovat, pohybují se ve vzdálenosti 23 222 kilometrů od planety Země, na takzvaném středním orbitu. Zařízení těžká 675 kilogramů se pohybují na třech různých drahách, které jsou od sebe posunuté o 120 stupňů. Jejich udávaná životnost je více než dvanáct let.

V současnosti se na projektu kromě členských států EU podílí například také Ukrajina, Maroko, Norsko nebo Švýcarsko. V roce 2010 se státy dohodly, že sídlem navigačního systému bude Praha. Kromě toho se v italském Fucinu nachází středisko řízení misí a v německém Oberpfaffenhofenu centrum pozemní kontroly. Zároveň celý systém disponuje pěti sledovacími stanicemi rozmístěnými po celém světě: ve Švédsku, na Guyaně, v Nové Kaledonii, na Réunionu a v Belgii.