Nejlepší akademik se učil u Jordánu
Kdekdo by chtěl být podobně úspěšný ve svém oboru jako jedenadvacetiletý Martin Hunal. S vrcholovou cyklistikou začal před čtyřmi roky a stihl toho dost.
Přes závody na horských kolech se dostal do Tábora k cyklokrosu a dále do reprezentace. Teď už jezdí za jeden z nejlepších českých týmů A.C. Sparta na silnici. Rodákovi z Pelhřimova uteklo mistrovství Evropy v cyklokrosu jen o kousek, ale i díky tomu se s jízdou v terénu zatím rozloučil.
Na silnici je nejrychlejším vysokoškolákem Česka a měl by jet na akademické mistrovství světa do Číny. „Zdůrazňuju měl. I v cyklokrosu jsem byl už tutovej a nakonec ze mě byl náhradník,“ hořce se pousměje Martin Hunal, který se nejvíc naučil jezdit právě v Táboře.
Zažíváte teď nejlepší cyklistické období?
V dubnu i květnu se mi dařilo. Na akademické mistrovství jsem jel bez ambicí. Závod se ale vyvinul tak, že odjela skupina deseti lidí a na konci čtyřčlenná skupinka, ve které jsem byl s kolegou ze Sparty a se závodníky PSK Whirpool Benčíkem a Kozubkem, s těmi nejlepšími, co Whirpool má. V poslední chvíli jsem odjel s Benčíkem, ale už jsem ho nedohnal. Takže on byl první celkově a já prvním akademikem a v závodě druhým. Asi největší výsledek jsem ale zajel v Holandsku. Na jednorázovém závodě na dvě stě kilometrů jsem skončil třetí. Druhý mě předjel až na cílové pásce a já navíc vyhrál tři rychlostní prémie.
Jezdil jste horská kola i cyklokros. Co vás baví nejvíc?
Horská kola jsem jezdil dřív, ale ty mě moc nebaví. Preferoval jsem silnici a cyklokros. Cyklokros je závod, kdy se vždycky musí jet hodinu na doraz. Na silnici je to pořád jiné. Kritérium se jezdí naplno, časovka taky. A pak je závod, kdy jedete třeba padesát kilometrů na pohodu.
Co to znamená padesát kilometrů na pohodu?
Peloton jede pohromadě a není roztrhaný. Když máte třeba dlouhý etapový závod na devět nebo deset dní, tak jsou části, kdy jezdci jedou pomalu, protože každý toho má dost nebo se šetří na zítřek a podobně. Každý závod se může vyvinout jinak.
Na horských kolech ne?
Na horských kolech mě předjede deset lepších lidí a vím, že první už být nemůžu. Na silnici někdy na pátém kilometru odjede skupinka a už ji nikdo neuvidí. Nebo je závod, kdy pořád někdo ujíždí, ale peloton je vždycky dojede. Když to řeknu blbě, na silnici může člověk vyhrát, i když na to nemá. Záleží na tom, komu se podaří odjet, koho se udržet. I na Tour de France občas vyhrají etapu neznámí jezdci. Špičky v celkovém pořadí neohrožují, tak je vyhrát nechají.
Jaký jste jel nejdelší závod?
Okolo Slovenska. Osm etap.
A máte raději jednorázové závody, nebo etapové?
Jsem univerzální jezdec. V ničem nejsem nejlepší, ale dokážu zajet na všem. Když jsem začínal ve Spartě, počítalo se se mnou na etapové závody.
Setkáte se někdy s těmi nejlepšími jezdci?
Náš tým má licenci ve třetí výkonnostní divizi. Nad ním je druhá a pak Pro Tour, kde jezdí ty nejlepší závody. Ale koncem května jsme jeli jeden závod a na startu byl Cancellara (olympijský vítěz v časovce, pozn. redakce). Dostali jsme divokou kartu a přijely tam i takovéhle hvězdy. Člověk se taky podívá na pořádné závody. Nebo jsme jeli v Německu a tam bylo kolem tratě 750 tisíc lidí. Vylezli jsme z auta a už chtěli podpisy.
Cyklistika je velká dřina. Co vás na tom baví?
Když mám formu, na závody se těším, navíc se díky tomu i někam podívám a ještě si vydělám. Občas máme hodně závodů, takže máme třeba volnější tréninky. Řekneme si s kamarádem, kde jsme dlouho nebyli a zajedeme se v rámci tréninku podívat třeba do Krumlova, prostě kam se nám zachce. Dáme si tam kafe a jedeme zpátky.
To zní jako pohodička.
Je to dřina. Bolí to, a když jsem s tím začínal, nemyslel jsem si, že to bude až takové.
Jak kombinujete školu v Budějovicích, tým v Rokycanech a bydliště u Pelhřimova?
Trénuju převážně v Budějovicích s Petrem Cirklem a Martinem Hebíkem. Jsou tréninky, kdy jezdíme v pohodě a pokecáme si. Jindy se fakt maká. Studuju obor konstrukce staveb. Zatím školu zvládám a daří se mi ji přizpůsobit. Když jedeme na závody, vždy se musím dopravit někam na místo, kde mě po trase nabere týmové auto. Při cestě na západ musím do Plzně, na sever do Prahy a na východ do Humpolce.
Zmínil jste to, že už jste si zkusil jet v jednom závodě s Cancellarou. Láká vás jet závod s těmi nejlepšími?
Samozřejmě. Člověk se kouká, jak šlapou, jak jedou. Když byl třeba závod v Německu, snažil jsem se s nimi jet. Oni jedou ještě relativně v pohodě a mě už to bolí. Ta špička je strašně daleko a od nás se tam zatím dostal jen Kreuziger.
Máte ambice jít výš?
Pořád je kam se posouvat. Pokud by přišla nabídka do lepšího týmu, nebránil bych se. V podstatě jsem si mohl říct, že před třema rokama je můj strop v Pelhřimově. Pak to člověka může mrzet. Pořád je lepší být v lepším manšaftu horší. Vždy je co se učit a co odkoukat. Třeba Raboň. Je v jednom z nejlepších týmů, ale na Giru je jako pomocník. Dostal se však do nejvyšší společnosti, kde může člověk závodit.
