Neléčitelná melancholie Davida Gilmoura

David Gilmour

David Gilmour Zdroj: Profimedia.cz

Nejčastější výtkou na adresu posmrtného alba Pink Floyd The Endless River a obecně tvorby skupiny po odchodu zakládajícího člena Rogera Waterse v roce 1982 bylo zklamání, jak všedním se stal projev kytaristy Davida Gilmoura.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla jeho hra, plná nových technik a atypického zacházení se zvukem, poznávacím znamením čtveřice. Nahrávky skupiny z této epochy dodnes často slouží jako zasvěcení do světa psychedelie a avantgardy pro posluchače ze zámezí tradičního rocku.

S příklonem kapely ke klasičtějšímu rocku s albem The Dark Side of the Moon (1973) sklouzával Gilmour ke konvenčnějšímu projevu. Někdejší plné barvy postupně nahrazovalo více prvků ze žánrů, které byly pro skupinu důležité a formující v počátcích. V šedesátých letech totiž ještě nebylo běžné, aby se kapely inspirovaly interprety stejného žánru, ale čerpaly ze stylů ostatních, jejichž odkaz pomáhaly posouvat dále. Sluší se připomenout, že jméno Pink Floyd vzniklo sloučením příjmení dvou bluesmanů a zde rovněž mají kořeny pro Gilmoura typická nekonečná až melodramatická sóla i záliba v dlouhých, tahaných tónech.

Druhé Gilmourovo sólové album About Face (1984) napovědělo, kudy se bude napříště ubírat jeho tvorba, ta sólová i ta pod hlavičkou Pink Floyd, jakmile po Watersovi převezme skladatelské otěže. Tedy další otevření se popovým inspiracím, další odlehčení zvuku a hráčsky více ke kořenům. Nad poslední regulérní deskou kapely The Division Bell (1994) padaly příměry právě k About Face, další Gilmourova sólová deska On an Island (2006) pak představovala výrazný úkrok stranou. Hostování Grahama Nashe a Davida Crosbyho návratu k původním inspiracím ze šedesátých let jen přikývlo.

Novinka jde ještě dále: s deskami Pink Floyd posluchač nalezne stále dost pojítek, ale přihlášení se ke kořenům nechalo pro Gilmoura klasické motivy a melodie vykrystalizovat do odlišné podoby. Nechybí typická uhrančivá až melodramatická sóla, opatrné vypouštění tónů do klávesových ploch (od Wish You Were Here snad na každé desce, jíž se Gilmour autorsky či interpretačně dotkl), ale daleko více na povrch vyplouvají tradiční (zejména bluesové) figury a motivy.

Tedy nic nového pod sluncem, v dobrém slova smyslu jen hodně poctivého řemesla, autentického osobního vkladu a sotva opakovatelného projevu i autorského rukopisu. A nemění se ani pro Gilmoura po tři desetiletí stále podobná nálada.

David Gilmour: Rattle That Lock
Vydavatel: Columbia 2015
Hodnocení: 70 %