Není to sebevrah – ve výškách pracuje | E15.cz

Není to sebevrah – ve výškách pracuje

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Horolezec Petr Kotoun zvaný Pavouk zlézá budovy a dělá výškové práce. Prožívá při tom různá dobrodružství.

Bydlím v sedmém patře, hned pod střechou. Vedle okna mám počítač, a když na něm píšu, občas při tom ťukám levačkou na sklo. Dělám to skoro podvědomě, protože zvenčí sedají holubi na okenní parapet. Loni začátkem podzimu zase něco zachrastilo za oknem, a tak jsem zaťukal. Zaťukalo to taky. Otočím hlavu, a on mi za oknem klečí chlap! K jeho cti musím říct, že byl připoutaný a natíral.

Jak reagují lidé, když se jim objevíte za oknem?

Přesně jako vy. Chvilku jsou v úžasu a pak se to vysvětlí. Ale stalo se, že na mě přijeli i policajti, a co že tam nahoře dělám? Slezl jsem a vysvětlil jim, že dělám na dilatačních spárách. Řekli mi, že jim zavolala nějaká babička, která mě pozorovala z protějšího domu a měla strach, že vykrádám byty.

Dají se ale zažít i příjemné zážitky, ne?

Dají. Třeba jednou jsme zaplňovali dilatační spáry na dvanáctipatráku na sídlišti na Sojčáku. Když jsme skončili a začali se slaňovat po baráku, všimli jsme si, jak se pod námi u otevřeného okna v bytě opaluje nahá ženská. Jenomže v okamžiku, kdy jsme na ni hodili stín, se lekla a utekla. Lidi se k nám chovají hezky. Italští hosti v Palcátu mi z okna nabízeli šampaňské, a když jsme čistili chrliče na táborském děkanském kostele, fotil si nás zespoda z náměstí slavný fotograf Jára Novotný. Chtěli jsme ho vytáhnout nahoru, ať si udělá fotky z věže, ale on volal: „Ne! To vám radši půjčím svůj foťák!“

Fotíte si ve výškách?

Občas, pro potěšení. Mrzí mě, že jsem si nezačal fotit táborské střechy hned od roku 1994, kdy tuhle práci dělám. Střechy se totiž rychle mění, a lidi si to při pohledu zespoda neuvědomují. Táboru dominuje věž děkanského kostela a ta je vždycky zajímavá. Jednou jsem si ji vyfotil až ze Soběslavi, z kostelní věže. Byl podzim a z blat okolo Soběslavi stoupala mlha. V dálce nad mlhou svítila jako vztyčený prst bílá věž táborského kostela, ozářená sluncem. Něco takového se ze země neuvidí.
Svoji přezdívku Pavouk už máte od dětství?
Kdepak, tu jsem dostal až v roce 1996, když jsem myl skla ve vestibulu autobusového nádraží v Táboře. Visel jsem pod stropem, vyvazoval jsem lana na mytí a koukám, že pode mnou jde kamarád se dvěma malými dcerami. Volám na něj: „Zlaťáku!“ Nic. „Zlaťáku!“ Nic. Pořád se rozhlížel po lidech okolo. „Zlaťáku, tady nahoře!“ Zlaťák otočil hlavu ke stropu a hned na mě ukázal: „Hele, děti, pavouk!“ A od té doby už mi to nikdo neodpáral.

Odkdy lezete ve výškách?

Zkoušel jsem to od deseti let. Pocházím z Prahy a s dědou jsem chodil na procházky do Divoké Šárky. Tam se pěkně lezlo po skalách. Když jsem ale doma řekl, že bych chtěl chodit do horolezeckého oddílu, zakázali mi to. Já tam ale tajně chodil. Doma jsem si vždycky sbalil kimono a lhal jsem, že jdu na džudo.

Takhle jste to nemohl dlouho předstírat.

Ale mohl. Hospodářka našeho oddílu věděla, že pozvánky na akce mi musí domů posílat v obálce s razítkem oddílu džuda. Pak odešla na mateřskou a její nástupkyně mi poslala pozvánku na horolezecký víkend v Adršpachu. Na obálku dala razítko: Horolezecký oddíl Tatran Praha 7. Doma se to provalilo. To mi bylo patnáct. Rodiče sice pochopili, že s mým koníčkem nic nenadělají, ale řekli mi, že mě v něm vůbec nebudou podporovat. Čili žádné peníze. A tak jsem sbíral sběr a chodil na brigády, abych vydělal peníze na vybavení.

Jak jste ze zlézání skal přesedlal na budovy?

Díky východoněmeckým horolezcům. Oni totiž v sedmdesátých letech přišli na nápad, že budou čistit výškové budovy. Do té doby to nikdo nedělal. Podle jejich příkladu jsme i my nabídli podnikům, že jim budovy umyjeme. Na tehdejší dobu za to byly pěkné peníze. Mezitím jsem se vyučil lokomotivním mechanikem, pak jsem pracoval jako vozmistr na Hlavním nádraží v Praze a po vojně jsem se oženil do Tábora. V devadesátém čtvrtém jsem si zařídil živnosťák na výškové práce.

Kde nejvýš jste zatím pracoval?

Na vysílači Cukrák, který jsem natíral. Měří 193 a půl metru. Hodně vysoko jsem byl i na věži Chrámu svatého Víta. Tu jsme opravovali.

Kdyby za vámi přišly vaše děti, že chtějí dělat výškové práce, měl byste radost?

Trochu jsem doufal, že něco z toho, co umím, naučím syna, ale s největší pravděpodobností k tomu nedojde. Teď ho to moc nezajímá. Navíc už dlouho je málo zakázek. Před pěti lety jsem začal pracovat jako dělník na směny v továrně a výškové práce mám jako vedlejšák.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video