Nikdo mi neřekne jinak než Fajfka | E15.cz

Nikdo mi neřekne jinak než Fajfka

V Hradci zná pana Fajfku skoro každý. Málokdo ví, jak se doopravdy jmenuje. Vinárníkovi Vladimíru Schreihansovi to ale nevadí.

Stále v dobré náladě a s fajfkou v puse vykládá o svých setkáních s duchy, kuřácké vášni nebo o sbírce karikatur. Povídání s šestapadesátiletým vinárníkem Vladimírem Schreihansem by vydalo na celou knihu.

Když jsme s vámi chtěli udělat rozhovor, nemohli jsme si vybavit, jak se vlastně jmenujete.

Absolutně mi nevadí, když mě oslovují lidé přezdívkou. Je to určitě lepší, než když mi komolí jméno. Dokonce se mi stává docela často, že mě oslovují prostě pane Fajfko. Fajfku kouřím od sedmnácti a už v té době mi tak začali kamarádi říkat. Nakonec se tak jmenuje i moje vinárna. Otevřel jsem ji v devadesátém roce a rok neměla žádné jméno. Říkalo se u číbuku nebo u fajfky a já jsem si nakonec vybral název Vinárna u Fajfky.

Znamená to, že fajfky také sbíráte?

To ne. Mám jich tak pět. Každá z nich má životnost dva až tři roky, pak ji, jak já říkám, recykluji. Jsou dřevěné, takže je můžu s klidným svědomím vyhodit. Za tu dobu, co kouřím, jsem jich zlikvidoval tak kolem třiceti. Oblíbil jsem si značku Peterson. Ostatně, byla to také oblíbená dýmka Sherlocka Holmese. Lidé se mě často ptají, jak dlouho mi vydrží jedno balení tabáku. Na to vždycky říkám, že dokud ho nevykouřím.

Ve vinárně visí celá řada originálních karikatur. Jak se vám je podařilo získat?

Před deseti lety jsem se seznámil s partou kolem Folkové růže. Každoročně vedle festivalu pořádají výstavu nějakého karikaturisty. Když jsme pak seděli u nás ve vinárně, tak slovo dalo slovo a každý karikaturista mi namaloval obrázek. Podmínkou bylo téma fajfka nebo dýmka. Některý mi jich daroval i více, ale na zdi ve vinárně visí od každého pouze jedna. Už jich mám okolo třiceti. Zrovna jsem si říkal, že už to není ani kam dát.

To ale není jediný váš koníček. Kromě toho sbíráte i známky, brouky a kaktusy.

Ty kaktusy už neplatí. Pěstoval jsem je od roku 1970 až do doby, než jsem začal podnikat. Měl jsem tak tisíc druhů a asi tři tisíce kusů. Pak ale nebyl čas, tak jsem to zrušil. Známky, to je moje láska už od deseti let. Sbírám pouze známky české a československé. Jako kluci jsme začínali tak, že jsme si v trafice kupovali balíček známek za dvě tři koruny. Dneska už jezdím na burzy a samozřejmě se účastním i internetových aukcí. Dokonce si toho všiml i finanční úřad a musel jsem prokazovat, že nekšeftuji, ale je to opravdu můj koníček. A sbírání brouků byla prostě náhoda. Seznámil jsem se s člověkem, který má sbírání a preparování jako koníčka. Líbilo se mi to, a tak jsem od něj některé zajímavé motýly a brouky koupil. Je to mnohem lepší, než mít na zdi plakát od Coca-Coly.

Říká se o vás, že kamarádíte s duchy.

Nevím, jestli kamarádím, ale před lety se mi stala zvláštní věc. Byli jsme s přáteli na keltském hradišti na Šumavě a jedna známá tady prováděla takový rituál. Já jsem při tom hodně fotil. Zdálo se, že se nic neděje, ale když jsem potom udělal fotky, tak jsem se nestačil divit. Na jedné z nich je mezi stromy vidět lidský obličej, a dokonce je tam i hlava psa.

A nemohlo jít jen o vadu materiálu? Vy tomu opravdu věříte?

To ne. Bylo to sice jen na jedné fotce, ale studoval jsem si k tomu nějaké materiály a přišel jsem na to, že stejný obličej se objevil i mnoha dalším lidem. Je to údajně nějaká významná duchovní postava. Určitě bych si ale nechtěl duchy nějak rozházet tak, jak se to stalo jednomu kamarádovi. Bydlí vedle hřbitova a v zimě mu chodili do sklepa ke kotli, aby se ohřáli. On je ale vyhnal. A to se dělat nemá, pak se mu to nevyplatilo a nějakou dobu se mu moc nedařilo.

Jste vystudovaný spojovací mechanik, jak vás vůbec napadlo pustit se do podnikání v úplně jiném oboru?

Byla to docela náhoda a šel jsem do toho po hlavě. V létě v roce 1990 za mnou přijel právník Amnesty International Stuart Rowlings. Bavili jsme se spolu o politice, ale také o životě. Stuart mi řekl, že je country zpěvák. Hned druhý den jsme na louce vedle Střelnice uspořádali koncert. Pozval jsem ho pak na večeři do Grandu, ale tam nám řekli, že už nám žádné jídlo po desáté hodině nedají. Šli jsme tedy k nám domů a Stuart mi při dobrém vínečku říká: Tak udělej nějakou vinárničku tady u vás doma. Řekl jsem si, proč ne. A tak jsme 8. srpna začali s přípravami a 1. září jsme otvírali. Všechno se začalo točit kolem vinárny a to mě baví.

Vladimír Schreihans

Narodil se 2. února 1953 v Jindřichově Hradci.
Do 3. třídy navštěvoval základní školu v Hradci. Pak se rodina přestěhovala na Tachovsko.
Vystudoval střední školu v Karlových Varech – obor spojový mechanik, a po maturitě se vrátil do Hradce.
Aktivně se zapojil do listopadové revoluce v roce 1989.
Provozuje Vinárnu u Fajfky.
Sbírá známky a karikatury. Chlubí se i preparovanými brouky a motýly.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!