Z útrob liberecké synagogy stoupá dým. Je ráno 10. listopadu 1938 a zkáze v tehdejší ulici Na Skřivanech přihlíží početný dav. Nejsou v něm však žádní Židé. České pohraničí opustili již v zaří toho roku. Ještě před příchodem německých vojsk. Kdo zůstal, podepsal si ortel smrti.
„Moji příbuzní skončili v Estonsku, kde je postříleli jednotky SS,“ vzpomíná dnes bývalý předseda liberecké židovské obce Pavel Jelínek. Aby se podobnému osudu vyhnul, utekl společně s rodiči do Hořepníku na Vysočině. Druhého nejmenšího města v republice. Začala ale válka a důsledná nacistická mašinérie si rodinu našla i tam.
„Maminka už měla sbaleno do transportu. Otci se ale povedlo uplatit německého doktora, který mamince vystavil list, že je těžce nemocná a brzy stejně zemře. Pobytu v koncentračním táboře se díky tomu vyhla,“ popsal Jelínek. Přestože o „podvodu“ podle něj věděla celá vesnice, nikdo si pusu na špacír nepustil.
„Místní nám pomáhali. Jako židovská rodina jsme například dostávali menší příděly než ostatní. Tak nám čas od času něčím přilepšili. Na tu dobu to pro nás bylo ideální místo,“ nedá dodnes na obyvatele Hořepníku bývalý předseda liberecké židovské obce dopustit.
Také on se, podobně jako maminka, pobytu v koncentračním táboře vyhnul na poslední chvíli.
„Do lágru jsem měl jít ve svých deseti letech. 27. dubna 1945 nám dokonce domů přišel povolávací rozkaz. V té době ale už měli Němci úplně jiné starosti a nikdo pro mě nepřijel,“ vysvětlil Jelínek.
Po válce se do Liberce společně s dalšími sedmatřiceti libereckými Židy vrátil. Místní komunitu se jim ale v takovém rozsahu jako před válkou již obnovit z pochopitelných důvodů nepodařilo. Zatímco před válkou žilo v Liberci více než tisíc šest set Židů, dnes jich je jenom sedmdesát. Jména těch, kteří druhou světovou válkou nepřežili, už připomíná jenom památník na židovském hřbitově v Ruprechticích.
Noc, kdy hořela synagoga v Liberci
V pondělí 9. listopadu si liberečtí Židé připomněli události Křišťálové noci.
