Nosičů je dost, pravých skejťáků málo
Na ulici se ozve řinčení koleček a po chvilce sprcha nadávek kolemjdoucích. Pozor. Jede skejťák.
Ten pohled je stále stejný a trvá už od poloviny devadesátých letech, kdy se dřevěné prkno s kolečky do Česka dostalo. Skejťáky často přirovnávají ke sprejerům a v horším případě k feťákům.
Je to typická historka. Devatenáctiletý Martin Kalenský přišel do prvního ročníku nástavby na obchodní akademii v Jeronýmově ulici a představoval se spolužákům a učitelům. „Říkal jsem, že mě baví jezdit na prkně, a učitelka hned sama dodala: a kreslit po barákách,“ krčí rameny kluk, který se trikům věnuje už sedm let, a tenhle pohled ho štve.
Začal ve dvanácti, skateboarding ho lákal. Bylo to zase něco jiného. Po chodníku před domem následovaly klasické štace – schody u Družby, pak u Gerbery a po roce ve skate parku.
Založil občanské sdružení
Podle Američana Bretta Whitleyho je v Českých Budějovicích pohled na subkulturu skateboardistů horší než v jiných koutek republiky. „Všichni je mají za bordeláře a problémové děti. Přitom chodí pravidelně do školy a pocházejí z dobrých rodin,“ říká. V osmatřiceti letech stále aktivně jezdí na prkně a na jih Čech se přistěhoval před více než sedmi lety. Nedávno založil občanské sdružení Přátelé skateboardingu, které má přes padesát členů. Snaží se zachránit a vylepšit zdejší skate park.
Komunita skejťáků ve městě není velká. Má zhruba pět až šest desítek členů. To jsou lidé, kteří jezdí pravidelně. Kdo neskejtuje, nemůže být pravý vyznavač tohoto stylu. „Pak jsou tu ještě pozéři a nosiči,“ směje se Kalenský a má na mysli ty, kteří se sice oblékají do značkových věcí, ale ve skate parku je nikdo nepotká. „Kolikrát si připínají skate jen na batoh, ale třeba na něm ani neumějí jezdit anebo jezdí jen tak, aby to vypadalo,“ přidává.
Prkno, skejtové boty a obvykle čepice s rovným kšiltem jsou základními znaky. Jinak si každý dělá, co chce, nosí, co chce, a poslouchá hudbu, kterou touží poslouchat. Kalhoty s rozkrokem u kolen jsou dalším přechozeným stereotypem, který se ke skejťákům vztahuje. Dnes je člověk vidí spíš v užších kalhotách, které jsou pohodlnější a pro ježdění i praktičtější.
„Nosím tyhle věci, protože se mi prostě líbí, ale nikdy jsem na skateboardu nestála,“ ujišťuje sedmnáctiletá Pavla Svobodová a dokládá tím to, že lidí ve skejtovém oblečení je ve městě dost, ale aktivních vyznavačů hodně málo.
Navíc žádná holka ve městě ani na prkně nejezdí. Pokud se některé kolem parku točí, chodí spíše obdivovat jezdce na BMX nebo některé skateboardisty.
„Žádný oblíbený podnik tady nemáme,“ kroutí hlavou Kalenský. S prknem je lze potkat na několika zaručených místech. Schody u Gerbery, prostory u hotelu Gomel nebo skate park u sportovní haly. Ten se však bude brzy stěhovat na bývalá basketbalová hřiště ve Stromovce. Jenže ještě je před všemi hodně práce, aby nové místo bylo bezpečným prostředím i pro děti, které se skateboardem začínají. „Nejmladší kluk, který tady jezdí, je asi dvanáctiletý Honzík,“ dokládá Kalenský, že mladí mají o skateboarding zájem.
Skejťáci ve městě
Subkultura skejťáků má ve městě zhruba pět desítek členů, kteří pravidelně jezdí. Další stovky lidí s nimi sympatizují stylem oblékání.
Ve městě jezdí před Gerberou a hotelem Gomel.
Problémem krajského města je skate park, který je zastaralý a nedostačující. Od sportovní haly se proto bude stěhovat na bývalá basketbalová hřiště v budějovické Stromovce.
