Japonský letoun Mitsubishi A6M, proslulý jako Zero, který japonské ozbrojené síly zařadily do služby 1. července 1940, se stal patrně nejznámějším bojovým letounům druhé světové války. Na tichomořském bojišti se objevil ještě předtím, než císařské námořnictvo v prosinci 1941 napadlo americkou základnu Pearl Harbor. Ve službě vydržela Zera do konce války. Japonci jich vyrobili kolem jedenácti tisíc, ale do dnešních dnů se jich dochoval pouhý zlomek.
Zero dostalo pojmenování podle nuly z poslední číslice japonského letopočtu, jeho spojenecké kódové jméno bylo přitom Zeke. Překvapilo čínské a později americké piloty svou rychlostí, obratností i na stíhačku neobvykle dlouhým doletem až kolem tří tisíc kilometrů.
V Tichomoří, kde letoun vyvinutý pro japonské letadlové lodě operoval, to ale bylo nezbytné. Zera třeba při útoku na Pearl Harbor uletěla čtyři sta kilometrů, než se mohla zapojit do boje. A pak se musela ještě vrátit na letadlové lodě.
Pro soupeře však spíše než dolet představovala největší potíž obratnost. V manévrovém souboji neměly spojenecké stíhačky proti zeru šanci. A netýkalo se to jen trochu těžkopádných amerických letadel, ale i britských spitfirů, které se v Evropě úspěšně postavily moderním německým strojům.
„S metodami, jež Britové používali proti Němcům a Italům, by proti akrobatickým schopnostem Japončíků jen páchali sebevraždu,“ poznamenal si americký generál Claire Lee Chennault.
Během války Američané přišli s novými námořními stíhačkami, které se měly zerům vyrovnat, ale nebylo to díky větší obratnosti. Spoléhali se totiž na přebytek výkonu, a tedy vyšší rychlost. „Nepouštějte se do souboje se zerem... Pří útoku musíte využít výkon a rychlost... A když se vám zero ocitne za ocasem, musíte honem zamířit dolů do rychlé zatáčky,“ stojí v pokynech pro piloty amerických palubních stíhaček Grumman F6F Hellcat, které vycházely z přímého srovnání s ukořistěným zerem verze 52.
Ani japonští inženýři během války nezaháleli a postupně své letadlo vylepšovali, zejména se zaměřili na zvyšování výkonu motoru. Poměr výkonu k hmotnosti přitom zůstával mnohem lepší než u spojeneckých letounů. Třítunové zero mělo původně ani ne tisícikoňové motory, v pozdější verzi nahrazené o pětinu výkonnějšími. Hellcat měl dvojnásobnou hmotnost a motor o výkonu 2200 koní. Jeho zatížení křídel – od něhož se odvíjí obratnost – ale bylo téměř dvojnásobné.
Prakticky po celou válku tak američtí piloti v Pacifiku využívali jako základní taktiku proti zerům vrhnout se na nepřítele z výšky, s přebytkem rychlosti jej překvapit a poté zmizet v dáli. Daní za hbitost zera byla navíc prakticky nulová ochrana pilota. Zatímco americká letadla byla těžce obrněná a dokázala vydržet i vážná poškození, japonské stroje neposkytovaly pilotovi, ale ani motoru nebo dalším důležitým mechanickým částem žádné pancéřování.
Subtilní konstrukce spolu s tím, že řada zer ke konci války sloužila i k sebevražedným útokům kamikadze, ovšem způsobila, že se do dnešních dnů zachovalo jen pár desítek exemplářů. Spojenci ostatně po válce příliš nestáli o to, aby se v poraženém Japonsku vyskytovala výkonná letadla.
Zera sice používalo i thajské letectvo letectva nebo protiholandská gerila v Indonésii, ale nakonec je potkal podobný osud jako německé messerschmitty a focke-wulfy. Tedy dočasné zapomnění.
Po letech se ale podařilo relativně zachovalá letadla nalézat v džunglích na tichomořských ostrovech. Odtamdtud také pochází velká část strojů, které jsou dnes k vidění v muzeích v USA, Japonsku nebo v Austrálii. Často to ale jsou kusy sestavené z několika různých letadel a nadšenci si navíc řadu dílů museli sami vyrobit.
Na prstech jedné ruky se pak dají spočítat zera v letuschopném stavu. Většinou ale díky americkým motorům, jen jediné má původní japonskou pohonnou jednotku.
