Okénko Jany Plodkové: Míra závislosti

Zrovna včera mi nabídl zaktualizovat software na mobilním telefonu. Zapojila jsem vše potřebné a čekala. Když už to trvalo hodinu, říkala jsem si, co jsem zase udělala špatně. Nic, opravdu nic. To samo!

Jen se to nějak zaseklo a nechtělo to pracovat dál. A představa, že takto bych čekala třeba čtrnáct dní byla nesnesitelná. Tak jsem to vypojila. Ups. Musela jsem to udělat, jinak bych byla zaseklá doteď!

Při odpojování mi hlavou proběhla ztráta všech dat, kontaktů, fotek, celého mého života za poslední dva roky. I přesto všechno jsem drát vytáhla. Jak malá! Ano, stalo se to, co by se dalo předpokládat. Počítač mi nabídl jediné. Obnovit neboli vzkřísit software.

V tuto chvíli jsem ještě netušila, že mám tu čest s nadupanou mašinou, která si pamatuje i to, co si pamatovat nemá.

Takže ve chvíli, kdy jsem v panice vymýšlela, kolika lidem budu posílat maily o ztrátě jejich identity z mého telefonu, se můj telefon náhle zapnul a dělal, jakoby se nic nestalo. Všechno, ale úplně všechno, v něm zůstalo.

Hysterie pominula, ovšem posléze přišla další. Do jaké míry je má závislost na telefonu a datech v něm přijatelná?