Omyl, čili o výchově*

Mě samotného náhle překvapovalo, když jsem prstem ukazoval na strom a znovu říkal „strom“, když jsem psovi říkal „pes“ a mezi „mez“. Na nějaký čas jsem ze sebe setřásl spoustu interpretačních usazenin a lépe se mi dýchalo.

Naše společné procházky se prodlužovaly a pomalu jsem se znovu napřimoval. Pak se z mé dlaně menší dlaň jednou provždy vysmekla a přišly povinnosti na obou stranách.

Dceři začala škola, flétna, angličtina a mně začala výchova. Nelehko jsem se navracel z krajiny dětské pravdy, kde „les“ je jen les, a už vůbec jsem nechtěl mluvit o něčem, co jsem v dětství vlastně sám nepoznal, tedy o disciplíně, soustředění a o různých podobách zasloužené odměny, která však nepřichází bez námahy. Sám jsem rostl (a vyrostl) jako dříví v lese a čas vleklých odpolední, který vrstevníci proměňovali v základy hry na nástroj nebo ve sportovní dovednosti, jsem trávil běháním po třešňovce před domem a nedůsledným lepením letadélek. Otec nebyl a matka neměla vůli a dost protivné síly, s níž by mě za krk držela u nějaké systematické činnosti. Snad proto, že sama neměla na krku otlaky od takové výchovy, že sama rostla jako dříví v lese.

A tak když se teď dívám do dceřiných uslzených očí, ve kterých se leskne rozhodnutí praštit s klarinetem, chvíli nevím co počít. Mrzí mě to, tím spíš, že tomu okamžiku předcházely čtyři roky v umělecké škole, které už začaly rodit osvěžující ovoce. Vidím slzy, které se ze všech sil drží v koutkách, a myslím na ty čtyři roky zázračně se rodící hudby, jaké jsem já nikdy nezažil a dnes je mi to líto.

A najednou mi život sám poradí, abych zase na chvíli navštívil krajinu jednoduchých pravd, kde „strom“ je strom a „je mi líto“ znamená – je mi líto. A odhodlám se tedy k riskantnímu výchovnému kroku, k otevřenosti, a vyprávím dceři o historii našeho rodinného dříví v lese, o větrných odpoledních na kopci před domem, o ztracené touze po disciplíně a zasloužené odměně, o trumpetě, kterou jsem nikdy nedržel v ruce.

Ten dojemný příběh ztroskotání způsobil, že jsem se skoro rozplakal sám nad sebou, zatímco oči mé dcery oschly. Je možné, že v něm vycítila kýč, který jí začal být brzy protivný. Každopádně odešla do svého pokoje, z něhož se po chvíli začaly linout solidně zahrané tóny Bachova menuetu. Její hra v sobě měla něco škodolibého, ale v té odpovědi na můj výchovný pokus bylo přece jen víc vřelosti a pochopení. Bach (a nejen on) zatím zůstává v rodině.

*Titulek je hravou parafrází názvu stěžejního díla filozofa a pedagoga J. J. Rousseaua