Schůzku jsme si s Janem Halaburtem domluvili snadno. „Sejdeme se u kavárny Nisa, můžeme si na chvíli někam sednout, pak ale musím pro malou do školy. Pojďte se mnou, aspoň ji líp poznáte,“ navrhl. Jen, co jsem „típla“ mobil, přepadly mě pochybnosti. Halaburt se totiž narodil jen s horními částmi paží. Jak mu podám ruku? Jak bude pít kafe? Hlavně nesmím hloupě civět! Můj společník to ale vyřešil sám. Podal mi „ruku” a nasměroval mě do restaurace. Dali jsme si polévku. Jedl ji tak obratně, oběma pažemi, že jsem jen zírala. Mezitím telefonoval a popíjel kolu.
Dostali jsme se na jeho mateřskou. Nastoupil na ni, když bylo dceři Daniele pět měsíců. Manželka od něj odešla. A „mateřská“ vlastně trvá dodnes, kdy je dceři osm let. „Tenkrát mi připadalo samozřejmé, že se o ni postarám. A hrozně jsem si to užíval. Bylo to nejkrásnější období mého života. Danča byla perfektní. Klidná a tolerantní. Nechala se klidně přebalit, nešila sebou a neutíkala jako jiné děti. Chodili jsme hodně na výlety. Jen jsme vyjeli ven, malá usnula, takže jsem s ní pochodoval hodiny. Vařit a péct umím, uklízím rád a pere za mě pračka. Nakoupit mi dojeli kamarádi. A moje postižení neřeším,“ poznamenal.
Vyrůstal v Jedličkárně
Na dceru zůstal sám ve dvaadvaceti a zkušenosti s vedením domácnosti neměl žádné. Vyrůstal bez rodiny v Jedličkově ústavu. Matka za ním začala pravidelně jezdit až v jeho téměř osmnácti.
„Dal jsem se dohromady i se starším bráchou, kterého jsem do té doby vůbec neznal. Jen jsem věděl, že existuje, že je zdravý a že je u mámy,“ dodal. Z výrazu jeho tváře čtu poprvé rozpaky. „Jo, je to moje tajná komnata. Spíš šestnáctá než třináctá. Ale teď už je to v pohodě, navštěvujeme se a fungujeme jako rodina, i když oni žijí v západních Čechách,“ doplnil
V liberecké Jedličkárně chodil na základku a na rodinnou školu. Pak vystudoval střední „úřednickou“ v Liberci-Dolním Hanychově. Dnes je z něj účetní, s počítačem umí dobře, ale práce není. A pokud ano, tak jen mizerně placená. „Teď jsem dělal za tři tisíce hrubého. Když přišla majitelka s tím, že mi ještě zkrátí úvazek na tisícovku, nepodepsal jsem to. Radši budu o prázdninách doma s dcerou,“ říká Halaburt.
Kamarádi pomáhali
S deformací paží se už narodil. „Ani mi to nepřišlo. A v Jedličkárně byli nějak postižení všichni,“ vzpomíná. Poznal tam řadu lidí, se kterými se kamarádí dodnes. „Všichni mi s Danielou fandili a podle možností pomáhali a pomáhají stále,“ říká. „A co peníze? Jak jste to zvládali,“ ptám se. „Měl jsem dva a půl tisíce mateřskou a důchod něco mezi sedmi a osmi tisíci. Když jsem zaplatil bydlení, zbylo nám asi čtyři a půl tisíce. Za to se ale dá vyžít,“ konstatuje.
Na placené mateřské pobyl tři a půl roku. Pak dal dceru do školky. Byla samostatnější než všechny ostatní děti. Musela. „Vedu ji k tomu už odmalička. Je zvyklá pomáhat a uklízet si po sobě, oblékat se a sama se obsloužit. Nikdy jsem ji neuhodil. Nesnáším násilí. Měl jsem jiné metody. Když měla období vzdoru a ze vzteku se místo do nočníku vyčůrala na koberec, dostala houbičku, aby si po sobě loužičku vyčistila,“ líčí Halaburt. Nasedáme do tramvaje směr Ještěd. Míříme k základce pro Danielu. „Denně ji sem ráno vodím a odpoledne pro ni chodím. Bojím se o ni. Jezdí tu spousta aut. Musíš se rozhlídnout, říkám jí. Proč, vždyť mám tebe, ty to ohlídáš, ona na to,“ vypráví Halaburt. V šatně školní družiny se k nám připojuje drobná plavovláska. Chvíli si mě zaraženě prohlíží. Pak se ale chytí otce a povídá o škole. Jdu za nimi a připadám si jako „třetí“ vzadu. Doma už je to lepší. Dívka ztrácí ostych. Vítají nás dva kocouři.
Kocouři z útulku
„Tenhle černobílý se jmenuje Ferda a je tátův. Tenhle rezavý je Patýsek a je můj. Máme je z útulku. Patýsek byl týraný a strašně se bojí,“ hlásí Daniela a mazlí se s odrostlým kotětem. Odloží je a metelí se převléct do tepláků. Přinese si úkol a vyplňuje tabulky s dělením. Otec se chopí propisovačky. Už asi po sté žasnu, jak obratně vypisuje chlívečky. Úkol je hotový a Daniela mě vede k sobě do pokoje. „Mám větší než táta,“ chlubí se. Na řadu přicházejí hračky, pohádkové knížky a kasička ve tvaru boty. „Šetřím na kolo. Už mám sto dvacet korun a to mi táta stovku dluží,“ prozradí na otce. Pak čteme Mauglího, zatímco „táta“ na počítači hledá rodinné snímky. „Tady jsme byli na vítání občánků, tady je jí asi půldruhého roku, a tady jsme na táboře v Černousích. A tohle je z oslavy jejích osmých narozenin. Dostala dva dorty. Pošlu vám to,“ říká Halaburt. Je čas na večerníček. Sbírám se k odchodu. „Zase se stavím,“ slibuju dívce.
Hostitel mě vyprovází ke vrátkům. „Stalo se někdy, že někdo dceři předhazoval, že jste jiný,“ ptám se ho. Na odpověď vteřinku čekám. „Nikdy si nestěžovala, ale vím, že pokud někdo něco řekne, brání mě,“ odpoví mi.
Teď už mu sama podávám ruku. A najednou mám pocit, že ten, kdo je jiný, jsem já a že třicátník Jan Halaburt je vlastně úplně normální táta.
