Ovlivňovat zrání filmaře je fascinující, říká umělecký ředitel MFF Karlovy Vary Karel Och

Karel Och v křesle Věry Machoninové. Červené křeslo se stalo součástí loga letošního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. A proč právě křeslo?  Kromě samotné stavby hotelu Thermal v Karlových Varech, který tradičně hostí filmový festival, bylo toto ikonické, červenou koženkou potažené klubové křeslo s kruhovým sedákem navrženo manželi Machoninovými pro interiér této brutalistní stavby.

Karel Och v křesle Věry Machoninové. Červené křeslo se stalo součástí loga letošního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. A proč právě křeslo? Kromě samotné stavby hotelu Thermal v Karlových Varech, který tradičně hostí filmový festival, bylo toto ikonické, červenou koženkou potažené klubové křeslo s kruhovým sedákem navrženo manželi Machoninovými pro interiér této brutalistní stavby. Zdroj: Vratko Barcík

Možnost prostřednictvím filmů prožívat různé životy, podívat se do různých končin a dob a také setkat se s nejrůznějšími lidmi – skutečnými i fiktivními. Těmito slovy definuje Karel Och, umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, to, co ho na filmovém světě fascinuje. V rozhovoru pro e15 magazín popisuje, jak vzniká program festivalu, co by si diváci neměli nechat na 58. ročníku ujít i jaké to je, žít na hraně reality a filmu.

Celovečerní formát filmu poskytuje podle Karla Ocha zkondenzované dramatické příběhy, které v divákovi vzbuzují extrémní pocity. „A možná si tím člověk uvědomuje, že je na živu,“ říká umělecký ředitel, který je součástí festivalového týmu už 23. rokem.

Žijete filmem?

Jednou jsem prohlásil, a způsobilo to kolem mě trochu povyk, že se na filmy dívám skrz život a život žiji skrz filmy. Je to provázané, ačkoliv to zní kostrbatě. Nicméně když svému nejbližšímu okolí řeknete, že žijete život prostřednictvím filmů, tak na to nemusí reagovat úplně dobře. Vypadá to lehce neprakticky.

Není to nebezpečné?

Může být. Lze to však zkombinovat, protože to dlouholetá praxe umožní. Adolescentní začátky jsou v případě přechodu mezi filmem a realitou bolestivější, ale ve zralém věku se s tím naučíte pracovat a čerpáte z toho jen to pozitivní. Tu pestrost.  

Jak vzniká festivalový program?

Podstatou mé práce je zhodnocení všech nabídnutých filmů a posouzení, které z nich jsou vhodné, respektive o které bychom se chtěli podělit se svým publikem a s profesionály z Česka i ze zahraničí. Publikum chce vidět dobré filmy, ať už jsou ve světové premiéře, nebo již byly na nějakých festivalech předtím. Nicméně abychom je měli, musíme kultivovat vztahy se zahraničním tiskem, který o takzvaných objevech a nových filmech píše. A samozřejmě také pečovat o vztahy s industry – se zástupci odborného filmového světa, jako jsou producenti či zahraniční prodejci, kteří nám pomáhají filmy dostat.

Filmy vybírám ve spolupráci se svým šestičlenným týmem dramaturgů a poté ještě se širším týmem lidí, kteří nám pomáhají projít veškeré přihlášené filmy. Těch je každoročně na dva tisíce.

Z čeho se tedy skládá festivalový program?

Když to zjednoduším, tak je složený ze dvou druhů filmů – pro hlavní a vedlejší program. V hlavním programu musí být premiéry, protože jde o filmy, které jsou v soutěži, ale patří do něj také filmy takzvaně mimo soutěž s označením „zvláštní uvedení“. Těch je zhruba čtyřicet. Filmy z hlavního programu propagujeme nejvíc – zejména pokud jde o zahraničí –, protože tyto snímky po své premiéře v Karlových Varech cestují po světě a ve své další kariéře zmiňují svůj start právě u nás. Tedy z hlediska naší reputace a další práce je to velmi důležitý moment.

Tím, že se díky panu Jiřímu Bartoškovi a dlouholeté umělecké ředitelce festivalu paní Evě Zaoralové začátkem 90. let do Varů navrátilo laické publikum, vytvořil se z karlovarského festivalu i referenční bod světové kinematografie celé aktuální sezony. Začaly se tak nabírat filmy z podzimní sezony, ze Sundance v lednu, v únoru z Berlinale až po Cannes v květnu. A to nejlepší z nejlepšího dané sezony se promítá ve vedlejší sekci ve Varech. Jde o segment filmů, na nějž se někteří diváci těší nejvíc, protože o těchto filmech už něco vědí. Karlovy Vary jsou tedy co do programu kombinací premiér filmů, které později mají bohatý život a po nás jedou třeba na třicet festivalů, s filmy, jež už byly uvedeny někde jinde před námi a samozřejmě budou i někde po nás s tím, že od nich často máme distribuční předpremiéru.

Přemýšlíte v průběhu probíhajícího festivalu už o tom následujícím?

Někdy dokonce již před zahájením toho aktuálního. Stává se, že zhruba měsíc před festivalem, kdy zveřejníme hlavní program, vzniká prostor pro počáteční nenápadnou reflexi dosavadní práce. Máme ji aktuálně pod kůží a říkáme si, co bychom následující rok udělali jinak, z čeho se z aktuálního ročníku poučit. Třeba jak naložit s filmy, abychom filmaře neblokovali. Filmaři své filmy vždy nabízejí na různé festivaly a v případě, že chtějí prioritně do Varů, ale do toho dostanou nabídku z festivalu, který je pro ně na druhém místě, poprosí nás, zda bychom jejich film posoudili rychleji.

Vycházíte vstříc, předpokládám...

Samozřejmě, protože když naopak chceme my film, který se přihlásí například do Benátek – což je jeden z nejvýznamnějších festivalů na světě, vedle Cannes a Berlinale –, poprosíme kolegy z Benátek, zda by se k danému filmu nevyjádřili rychleji, abychom jej v případě jejich zamítnutí mohli vzít my.

Se zahraničními festivaly musíte, předpokládám, udržovat dobré vztahy...

Jsme v dobrých vztazích se všemi, ale v intenzivnějších jsme s festivaly, které jsou v kalendáři přibližně ve stejný čas jako my. Těmi jsou Benátky, Locarno v srpnu, což je festival přibližně stejné kategorie jako ten náš, stejně jako Rotterdam nebo San Sebastián. Někdy i torontský festival. Řeší se s nimi často také strategie. Většina filmařů – logicky – dokončuje postprodukci tak, aby mohli nabídnout svůj film do Cannes, protože je snem každého být na největším filmovém festivalu na světě, kam se ale dostane opravdu jen zlomek přihlášených snímků. V okamžiku, kdy filmy přihlášené do Cannes dostanou „ne“, rozmýšlejí se, co dál. Přičemž někteří chytří, aby se to celé urychlilo, nám nabídnou svůj film už před tím, než znají stanovisko z Cannes.

Kdy gradují přípravy na MFF KV a kdy musí být hotovo?

Každoročně gradují v květnu, kdy se snažíme mít vše uzavřené před odletem do Cannes. Zhruba za pět dní po návratu z Cannes ohlašujeme program, což je většinou měsíc před festivalem. Letos to vyšlo na 28. května.

Stalo se někdy, že vám festival v Cannes zkomplikoval život?

Jednou za pět až sedm let se stane, že se zamilujeme do filmu, který se nám podaří dostat do hlavního soutěžního programu ve Varech a na poslední chvíli tomu snímku přijde z Cannes pozvání. To je velmi komplikovaná situace pro ty, kdo nám film dali, protože na jednu stranu chtějí ctít naši domluvu, na druhou stranu pozvání na festival v Cannes je pro každého filmaře zásadní okamžik. Když to s námi komunikují upřímně a otevřeně, tak jim samozřejmě vyjdeme vstříc. Nechceme být těmi, kdo zpomalují kariéru filmaře. I když nám to trhá srdce.

V čem bude letošní rok jiný, jsou v dramaturgii nějaké zásadní změny?

Zásadní změny jsme provedli již před několika lety, kdy vedle hlavní soutěže, existovala soutěž Na východ od Západu, soutěž velmi důležitá pro druhou polovinu 90. let a následující dvě dekády. Byla vytvořena proto, aby podpořila filmovou produkci zemí bývalého východního bloku a pomohla filmařům z naší části světa vymanit se z mentálního, geografického, ale také postkomunistického ghetta. Účel toho, pro co byla soutěž vytvořena, byl naplněn. Proto skončila.

Do toho sílily hlasy filmařů z ostatních částí světa, abychom vytvořili více prostoru pro mladé tvůrce, protože k nám chtěli jít s premiérami i snímky z Asie či Latinské Ameriky. Tak jsme s kolegy přistoupili k definici druhé soutěže, která se nyní jmenuje Proxima a je zaměřena na mladé talenty z celého světa. Letos máme třetí ročník Proximy a jsme velmi spokojeni, protože za velice krátkou dobu se i navzdory předsudkům skvěle etablovala.

Většina festivalů má dvě soutěže. Řada filmařů chce do té hlavní. Na nás je vysvětlit jim například, že jejich filmy budou méně zranitelné v té druhé soutěži. Sami filmaři už to pochopili a nabízejí své filmy i do Proximy. To je důkaz, že rozumějí misi této sekce a také tomu, že když jste jedni z nejlepších v soutěži Proxima, je to lepší, než když jste zapadlí mezi vyzrálejšími filmaři v soutěži hlavní.

Cenu prezidenta MFF KV letos obdrží Ivan Trojan. Jak složité je vybrat oceněného?

U českých osobností, na které máme už za naši éru vybudované vazby, to není těžké. Nyní padla volba na Ivana Trojana, nejen proto, že letos slaví šedesát let. Ale také proto, že má za sebou nespočet ocenění za mnoho filmů. Takže nastal čas mu toto ocenění prezidenta festivalu za umělecký přínos předat a moc se na to těšíme. Po oslovení oceněného panem Bartoškou se s ním spojíme a diskutujeme výběr filmu, který se v jeho souvislosti promítne. Ivan Trojan se nechal slyšet, že by chtěl film Karamazovi. Je to film, který jsme již na festivalu hráli, je sympaticky provokativní a hraje v něm spousta našich kamarádů. Laureát ceny jej osobně uvede ve čtvrtek 4. července v Městském divadle.

Letos bude na festivalu výrazně zaznívat jméno Franze Kafky, půjde o kinematografickou reflexi jeho děl. Na co se divák může těšit?

Franz Kafka je jméno, které v řadě lidí může evokovat výrazy jako deprese, temnota, sklíčenost a černá barva. Společně s mým kolegou, kamarádem, italským konzultantem a celoživotním milovníkem Kafky Lorenzem Espositem jsme se snažili prostřednictvím filmů, které jsou přímými adaptacemi či jsou ovlivněny Kafkovou tvorbou, ukázat Franze Kafku ve větší lidskosti.

Jako člověka, v jehož knihách je nenapodobitelný černý humor, a člověka, který měl stejné trable jako jiní. A samozřejmě byl výjimečný v tom, jak to reflektoval. Není třeba bát se Franze Kafky, tím méně jak se k jeho tvorbě stavěli filmaři. Ve výběru jsou jak intelektuálnější filmy, tak ty pro širší publikum. Doufáme, že se jim diváci otevřou. Za poslední půlrok, kdy v jeho knihách znovu ležím, vnímám, že je to zdroj naprosto výjimečných zážitků. Ať už uměleckých nebo společenských. 

V rámci digitálně restaurovaných filmů, které každoročně přinášíte, promítnete Stíny horkého léta od Františka Vláčila, kde hraje také Jiří Bartoška. Proč by měl návštěvník na tuto projekci zajít a najde v ní nějakou symboliku aktuální pro současnost?

Téměř patnáct let hrajeme první festivalový víkend – převážně díky nadaci manželů Kučerových – světovou premiéru restaurovaného filmu. Letos padla volba na Stíny horkého léta nejen proto, že mají několik vazeb na karlovarský festival. Ve filmu hraje pan Bartoška, prezident festivalu, a film získal ve druhé polovině 70. let hlavní cenu festivalu. Zároveň jej natočil František Vláčil, od jehož narození letos uplyne sto let.

Navíc bude k tomuto filmu úžasná delegace. Přijede Juraj Kukura, Marta Vančurová, ale i významný český lékař Robert Lischke, který ve filmu hraje jejich syna. Kdo má Vláčila spojeného jen s Marketou Lazarovou, uvidí, že byl schopný mnoha jiných žánrů. Byl to filmař velmi všestranný. Tento tísnivý thriller, zasazený do konce druhé světové války, je potřeba vidět také proto, že jde o jedno ze zásadních děl české kinematografie. Týká se věcí, které se aktuálně dějí, kdy je svět normálního života nabouráván světem militaristickým.

Už devátým rokem pomáhá MFF KV mladým talentům nastartovat jejich kariéru. Vybranému tvůrci je v rámci Future Frames zprostředkován třítýdenní pobyt v Los Angeles. Tomu člověku váš festival zcela změní život. 

Řadu let přivážíme deset mladých filmařů do Varů, umožňujeme jim setkávání s filmaři a producenty, distributory, zahraničními prodejci. Aby pochopili, že dokončený film je jen půlka cesty, poté následuje přiblížení filmu světu a džungle filmového průmyslu může být neproniknutelná. Od loňského roku díky společnosti Allwyn a partnerům v zámoří existuje projekt Future Frames, který studenta uvede do filmového vesmíru.

Loni byla v rámci něho vybrána studentka z Dánska. V říjnu jsme se s ní potkali a viděli, jak pro ni spřátelené organizace v zahraničí organizují schůzky, probírají její projekt a jí se v podstatě mění život před očima. Naším cílem je, aby se prostřednictvím této stáže vytvořil rozhodující okamžik v další kariéře studenta – ať už se následně výherce rozhodne zůstat ve Státech či vrátit do Evropy, což je úplně jedno. Klíčové je mít onu zkušenost a ztratit určitý druh zábran. 

Loni přibylo snímků, které se namísto utrpení snažily hledat v nelehkém světě určitou lehkost bytí, naději a snesitelnost. Jak to bude letos? 

Je to podobné. V dramaturgickém plánu je více než hrstka filmů, které jsou pozitivněji laděné, než jsou typické festivalové filmy. Jsou i s komediálními prvky, jsou prosvětlenější, lehčí nebo v sobě minimálně mají určitý pokus o lehkost. Festivaly jsou místem zejména pro umělecké filmy a ty jdou často – jako jakékoliv jiné umění – spíše temnou cestou, protože takový je současný svět. Umělecké dílo se snaží být autentickým odrazem světa a svět skutečně není moc k smíchu. 

Dokáže být film něžnou terapií? Člověk na jeho základě reflektuje sám sebe. Může se z toho stát závislost?

Přesně jste definovala to, o co se snažíme. Setkání s filmem by divákovi v ideální formě mělo přinést okamžik zastavení se a reflektování určitého problému. Zároveň můžete prostřednictvím 130 filmů, které máme v programu, vidět, co se děje v současném světě. To vám může dodat určitý nadhled v konkrétní realitě, již máte kolem sebe, a některé věci, které se vám zdají podstatné, mohou v konfrontaci s osudy hrdinů ve filmech vyznívat jako malicherné.

Je zdravé občas si uvědomit relativnost vlastních problémů. Nadhled je úplně nejdůležitější a závislost je za mě něco, co by se v ideálním světě mělo stát všem. Být závislý na schopnosti filmů poskytnout okamžik reflexe. I s tím se filmaři pouštějí do tvorby. Proto my sedáme do křesel doma či na festivalech. Když vámi projde určitá emoce, tak hlavní ambice je se o tu emoci nebo o okamžik reflexe podělit s co největším počtem lidí. Nesnížit stupeň vlastního prožívání a zároveň se pokusit tu intenzitu předat dalším.

Z 58 ročníků jste byl jejich součástí 23krát. V čem vidíte za to období nejzásadnější posun, samozřejmě kromě vybudování celosvětového renomé?

Posledních dvacet let nám hodně leží na srdci orientace na mladé filmaře. Pomáhat mladým tvůrcům v začátcích jejich kariéry, vyslat je na oběžnou dráhu a pak se třeba radovat z toho, že je jejich třetí film například v soutěži v Berlíně nebo v Cannes. Mít možnost ovlivnit zrání filmaře je fascinující.

A jak se za tu dobu proměnili návštěvníci?

Počítáme se k festivalům, které se snaží ctít prapůvodní princip, proč festivaly vznikly, a to je, že filmař přiveze svůj film a vy umožníte divákům nejen film zhlédnout, ale také se s tvůrcem setkat, probrat film, položit otázky a dostat odpovědi. Když jsem moderoval jednu z prvních diskuzí ve své kariéře v roce 2002, tehdy ještě publikum bylo takové tišší a někdy možná i zaražené.

To se za tu dobu výrazně proměnilo, což reflektuje vývoj společnosti jako takové. S tím spojené výraznější sebevědomí napomáhá k tomu, že po skončení filmu máte nahoře celý les rukou se spoustou fundovaných dotazů, které často nahánějí strach i samotným filmařům. Ty jsou pak výzvou k nádherným a dlouhým konverzacím.

Mohl byste prosím vypíchnout jeden tuzemský a jeden zahraniční film letošního festivalu?

Za tuzemsko zmíním třetí film Jiřího Mádla, který se jmenuje Vlny. Bude se promítat v rámci sekce zvláštní uvedení. Je to film dobový a myslím si, že bude mít velký divácký úspěch. Jiří Mádl se s ním posouvá do absolutně první ligy tuzemské filmové režie. Film se odehrává mezi podzimem roku 1967 a invazí v srpnu 1968. Hlavní postavou je radiotechnik v podání Vojtěcha Vodochodského, který se v soukromí stará o mladšího bratra, jsou sirotci, a je zaměstnán v Československé rozhlase v zahraniční redakci, což je skutečně existující zahraniční redakce pod vedením novináře Milana Weinera. Ta byla pokroková už před Pražským jarem.

Milana Weinera hraje fantasticky Standa Majer, v redakci má kolegy, kteří skutečně existovali, například Jiřího Dienstbiera v podání Vojty Kotka. Mezi herci uvidíte také Martina Hofmanna nebo Táňu Pauhofovou, vrchol současného českého herectva. Film je nesmírně emotivní, sugestivní a výtečně natočený, včetně kombinace s dobovými záběry. Lze říct, že jde o poctu dnes už téměř bezejmenným hrdinům z Československého rozhlasu, kteří odolávali invazi mnohem déle než ostatní. Ve filmu je také velké množství ikonických songů – například od Marty Kubišové, Hany Hegerové, Waldemara Matušky. Celé to tvoří krásný emotivní balíček, který diváci určitě ocení. 

A tip na snímek ze zahraničí?

Uvedu film, který měl nedávno premiéru v Cannes – nový film Yorgose Lanthimose – Kinds of Kindness, Milé laskavosti. Natočil jej téměř současně s Chudáčky, filmovým hitem z loňského roku, a připomíná spíše jeho starší filmy, jakým byl ikonický Špičák. Jde o tři velmi originální povídky o tom, jak lidé manipulují druhými lidmi a do jakých krajností to může zajít. Je to fantasticky napsáno, zrežírováno, zahráno. Lanthimos je podle mě někdo mezi Scorsesem a Fellinim, filmař, který každý rok přinese jeden skvělý film. Ne nadarmo si vytvořil skupinu herců, kteří s ním chtějí dělat – například Emma Stone nebo Willem Dafoe. Film bude velice kontroverzní kvůli tomu, jak s určitými tématy zachází.

Co je nepsaným úkolem nebo vizí MFF KV?

Vytvářet pro diváky okamžiky, které se jim vryjí do paměti, předkládat jim filmy, jež budou atakovat nejen jejich mozek, ale i srdce a pomáhat filmařům, zejména mladým, v setkání s diváky z Česka i ze zahraničí. A také – jak už jsem zmínil – ctít onu prazákladní podstatu festivalů: být prostředníkem mezi světem filmů a jeho konzumenty, přesněji filmovými nadšenci.