Pankáč nebo rocker? V salonu u dělají z psa hvězdu

Psi na Břeclavsku a Hodonínsku si užívají více než jejich pánové. Pravidelně navštěvují psí salony krásy.

Jmenuje se Charles Darwin. Je to pořádný lenoch, a kdyby mu někdo vzal televizi, i přes svůj roztomilý kukuč by asi neváhal kousnout. Od obrazovky ho spolehlivě odláká jen návštěva kadeřníka. Na módní výstřelky si potrpí a pořádně si je užívá. V červnu mu bylo šest. Je to kokršpaněl a nepostradatelný člen domácnosti. „Sice nás stojí měsíčně docela dost peněz, ale bereme ho jako naše dítě. Ani já a ani přítelkyně si nedokážeme představit, že bychom o něj přišli,“ říká s úsměvěm Pavel Bartek.

Jeho pes si dopřává pořádného luxusu. Pravidelné stříhání, česání, koupání, pedikúra. Ale nejde o nic mimořádného. Na Břeclavsku a Hodonínsku je už celkem devět podniků, které na rozmazlené psí mazlíčky čekají. O klienty přitom nemají nouzi.

Některé psí salony mají tolik zákazníků, že se neliší od obyčejného kadeřnictví. „Přijde mi, že v poslední době přichází se svými pejsky čím dál více lidí. Na nedostatek práce si rozhodně nestěžuju,“ říká Kateřina Betášová, která vlastní psí salon v Hodoníně.

Má pro to jednoduché vysvětlení: kdo si pořídí psa, netrvá to většinou dlouho a koupí dalšího. „Opravdu to tak je. Když má někdo rád psy, tak jen málokdy má doma pouze jednoho. Samozřejmě záleží i na tom, jaké má dotyčný příjmy,“ míní Betášová.

Nic není zadarmo

Právě peníze hrají důležitou roli. Návštěva salonu nepatří rozhodně mezi nejlevnější záležitosti. Někteří vytáhnou pro blaho svého zvířete z peněženky i tisíce za měsíc. Základní procedura totiž začíná na dvou až třech stovkách. Kromě stříhání zvíře v salonu mohou vyfénovat, načesat nebo mu odstranit odumřelé chlupy takzvaným trimovaním. Pak také záleží, jak často majitel salon navštěvuje.

„Já bych řekla, že mé ceny jsou přijatelné. Někdy ale platí lidé úplně zbytečně. O psa se třeba celý rok nestarají a pak čekají od odborníků zázraky. Může za to jejich pohodlnost,“ všímá si Jana Macáková, která nabízí své služby v Břeclavi.

Najdou si tací, kteří to naopak s péčí o svého maltézáčka nebo yorkšíra přehánějí. „Měla jsem i zákazníka, u kterého to vypadalo tak, že jeho pes má lépe než jeho děti,“ vzpomíná Betášová.

Každopádně ostříhat nebo vůbec zkrášlit si doma psa vlastnoručně profesionálové moc nedoporučují. Ostříháním na nevhodných místech by mohli pejskovi i ublížit. Člověk, který se věnuje tomuto oboru, musí mít praxi. Vždyť střihači psů mají i svou asociaci, která sdružuje ty nejlepší.

„Pejskům se věnuji už šestnáct let. I když nemám žádnou školu. Jsem samouk, hodně mi daly knížky, ale taky připomínky klientů. Někdy mě totiž inspirují,“ vysvětluje s úsměvem Betášová.

Podle odborníků je taková „údržba“ psa docela věda. Aby ze zvířete neudělal kadeřník legrační postavičku, musí mít praxi. Každé plemeno má totiž svůj specifický střih. „Někdy to ale není vůbec snadné. Jednou jsem stříhala velkého psa, kterému se to vůbec nelíbilo. Museli jsme ho držet tři a měli jsme co dělat, abychom to vůbec zvládli,“ vzpomíná Michaela Dohnálková, která má salon v Dubňanech a nově také v Hodoníně.

Mnohem větší překážkou než psí odpor jsou někdy přání zákazníků. Tu a tam se totiž stane, že majitel psa se inspiruje na nesprávném místě. Třeba v televizi, když obdivuje sestřih psa známých lidí a zahraničních celebrit. Zaměstnanci a majitelé salonů mají pak co dělat, aby lidem vysvětlili, že podobné úpravy jejich psům můžou i uškodit. „Měla jsem návrh, abych z pejska udělala pankáče. Nebo si někdo přál, aby měl jeho yorkšír na hlavě bambulky. Zákazníci mají občas šílené požadavky. Vysvětlují mi to tím, že to viděli v televizi. Bohužel jsou i takoví lidé, kterým to nejde vymluvit,“ tvrdí Betášová.

Že jsou podobné zákroky pro psy nepříjemné, potvrzují i veterináři. „Může se stát, že i obyčejné stříhání pes nenese vůbec dobře. Samozřejmě se to vždy odvíjí od toho, jak je vychovaný. Určitě ale nejsem zastánkyní barvení psů, to jim v žádném případě neprospívá,“ upozorňuje hodonínská veterinářka Martina Jůzová. Jinou skupinu klientů pak tvoří lidé, kteří se o své psy příliš nestarají. Salony navštěvují, až když vidí, že jejich pes je na tom špatně jak po vizuální stránce, tak psychicky.

„Stává se to, ale naštěstí jen občas. Zažila jsem i případy, kdy pejskovi kůže úplně hnila. V takových situacích mi není úplně nejlépe po těle, je mi z toho hodně smutno. Snažím se lidem vysvětlovat, co mají dělat, aby se to nestávalo, ale uspěju tak v padesáti procentech,“ vysvětluje zklamaně Betášová.
Kde se vlastně trend stříhání a zkrášlování psích mazlíčků vzal? Nikdo z oslovených odborníků z Břeclavska a Hodonínska na to nedokázal přesně odpovědět. Všichni se ale shodují v jednom: Bez nás by se  psi měli určitě mnohem hůř.

V zahraničí jsou o krok napřed a při úpravě používají i barvu, díky které se stane z pejska třeba tygr. „Takové zákroky odmítám. Nikdy bych něco podobného psovi neudělala. Snažím se vždycky majitele odradit,“ poznamenává Betášová.