Příliš dokonalý Curych. Zenově vyklidněné město může být až trochu nuda

Městem protékají řeky Limmat a Sihl

Městem protékají řeky Limmat a Sihl Zdroj: Lenka Požárová

Nejen kostely a muzea, tvář města tvoří i trhy, kde se scházejí místní, nebo zákoutí, kam si chodí jen tak posedět
Odvézt si můžete i spoustu jedlých suvenýrů
Prostor se stánky v podloubí železničního viaduktu
Odvézt si můžete i spoustu jedlých suvenýrů
Nejen kostely a muzea, tvář města tvoří i trhy, kde se scházejí místní, nebo zákoutí, kam si chodí jen tak posedět
6
Fotogalerie

Čokoláda, sýry, hodinky. Ale taky koloběžky, fontány, vegetariáni a Slepá kráva. To všechno k Curychu neodmyslitelně patří. Pro někoho možná pohádka. Pro jiného však až příliš vysoustružená dokonalost, jež může po čase lehce nudit.

Umisťuje se pravidelně na špici žebříčku měst s nejvyšší kvalitou života i s nejdražším živobytím. I když má Curych zhruba jen 400 tisíc obyvatel, patří k největším světovým finančním centrům a současně nejmenším hlavním městům – stejnojmenného kantonu.

Denní výlet si odtud lze udělat do nejvýše položené evropské železniční stanice Jungfraujoch v nadmořské výšce 3454 metrů, vyrazit do alpského lyžařského střediska Davos nebo v pohorkách prochodit okolní kopce a louky poseté krávami. Doporučuji neminout po výletě Chäsalp, statek nedaleko za městem s vyhlášenou kuchyní. Zdejší sýrové fondue jsou prostě nepřekonatelné.

Město leží na břehu Curyšského jezera s modrošedou barvou a protékají jím řeky Limmat a Sihl. Nalézá se tu přes 1200 fontánek s pitnou vodou. V létě je možné vyřádit se v mnoha plovárnách jak říčních, tak jezerních, krytých či otevřených. Pouze pro ženy je určena historická plovárna Frauenbad Stadshausquai, která se však každý večer mění v tepající Barfussbar (doslova Bosý bar), přístupný oběma pohlavím.

Každý srpen ulice zaplaví davy v rámci Street party, která je největší technoparty na světě. Neznám jiné město, kde se s takovou koncentrací pohybují pohlední muži s inteligentní jiskrou v oku a v dokonale padnoucích oblecích a kde starší dámy umějí nosit perlové náhrdelníky s takovou elegancí. Není tu však problém potkat babičku na koloběžce či s růžovou taškou a značkou Puma.

Micro Scooter se švýcarským designem v zádech tvoří moderní hliníkové skládací koloběžky už pěkných pár let a v oblibě je mají nejen děti. Když jsem mířila na kopec s vysílačem Uetliberg, kam jezdí vlak S10, a na světelné tabuli na nástupišti blikl nápis Zpoždění vlaku, potutelně jsem se usmála. Tak vida, ani švýcarské dráhy nejsou dokonalé, zamnula jsem si ruce. Místní ovšem tvrdí, že ke zpoždění nedochází kvůli technickým nedostatkům či nedbalosti zaměstnanců drah, ale že v drtivé většině za to mohou sebevraždy.

Měla jsem možnost bydlet v jedné z předměstských čtvrtí a překvapilo mě, kromě čerstvého vzduchu prosyceného kravinci, i to, jak se cizí lidé na ulici zdraví. Jak je venku nedostatek veřejných košů, neboť za odpad se platí nemalý peníz. Nikdo tu nedělá kravál a většinou byty postrádají pračku, protože jim stačí jedna společná pro dům ve sklepě. Ano, tak se pralo i za mých dětských let, ale doba pokročila a já opravdu netuším, kdy budu za týden potřebovat prát, abych se zapsala do pořadníku.

Dalo by se říct, že Curych si pluje na své zenově vyklidněné vlně, z níž ho nic jen tak nerozhází. Po několika týdnech jsem si všimla i jistých znaků upjatosti. Jako by tu byli jen spořádaní a dokonalí, což je trochu nuda.

Prochodit staré město lze pohodlně za jeden den i s významnými kostely a muzei. Pokaždé, když jsem v Curychu, neodpustím si procházku od opery po promenádě parkem kolem severní strany jezera a pak výšlap na kopeček Lindenhof, odkud je krásný výhled na město. Stačí seběhnout z kopce dolů a za chvíli se návštěvník ocitne na luxusní nákupní třídě Bahnhofstrasse, kde by měl nakouknout do kavárny Spruengli s dostatečným čokoládovým arzenálem ve spodní prodejně

Ke specialitám tu patří tzv. Luxenburgerli, což jsou mini makronky a nabízejí je v nejrůznějších sezonních příchutích. Při procházkách městem pak nelze minout další čokoládovny, k nimž patří Läderach a Teucher.

Firemní obchod známé značky Lindt se nachází vedle továrny ve čtvrti Kilchberg a dojet tam lze i lodí, na kterou platí jízdenka MHD. Kdyby pan Lindt v roce 1879 nevynalezl konšování čokolády, nepokládala by si dnes většina z nás s takovým požitkem čtvereček čokolády na jazyk. Nerozpustil by se mu totiž do hladké pochoutky a dost dobře by cítil jen kyselou hmotu. Konšování jako poslední a podstatná fáze výroby se postará o to, že se z čokolády uvolňují nepříjemné pachy a chutě, a naopak získává svou typickou schopnost rozpustit se na jazyku.

Chce-li host ochutnat typické curyšské jídlo, měl by si poručit Geschnetzeltes. Jsou to proužky telecího s telecími ledvinkami se smetanovou omáčkou, bílým vínem a houbami. Toto jídlo se podává tradičně s rösti, což je něco jako malý švýcarský bramborák bez česneku a majoránky.

Pokud by návštěvníky restaurace příliš zbrzdila, měl by se zastavit alespoň na buřt do ruky. Ty nejlepší dělají v bistru Stern u Paradeplatz. Ale pozor na místní hořčici – je velmi silného ražení. Rohlíky tu nevedou a našinec se tak musí spokojit s typickým kulatým pečivem, které je dost tvrdé. Sáhnout může i po preclíku, jež tu prodávají v mnoha stáncích a mažou je i máslem či čerstvým sýrem. Na masové speciality se chodí hlavně do bistra Boucherie AuGust majícího krásné fláky masa i velmi povedené prostředí s černobílými dlaždicemi. Grilované maso, klobásky, špek, na tenko nařezané sušené maso a paštiky často od místních farmářů jsou tím, oč tu běží. A také dršťky na kmíně, ledvinky s dijonskou omáčkou nebo sekaná s hříbky. Pokud si host objedná mleté hovězí s kolínky, nesmí ho překvapit, že mu k němu přinesou i jablečné pyré. To tu prostě ke kolínkům patří.

Ani zarputilý masožravec by neměl ohrnout nos nad vegetariánským podnikem Hiltl. V Guinnessově knize rekordů je zapsán jako první restaurace pro vegetariány na světě založená v roce 1868. Zatímco první návštěvníci sem chodili zadním vchodem, aby byli ušetřeni potupného posměchu, dnes se tu dveře netrhnou. Vyhlášený je místní bufet čítající až dvě stě různorodých pokrmů. Od salátů přes hlavní jídla, přílohy až ke sladkostem. Podnik má několik poboček a jejich vlajkovou lodí je ten v Sihlstrasse.

Restaurace Blinde Kuh (v překladu Slepá kráva) je víc než jen místem s vtipným názvem. Je to první restaurace, kde začali servírovat jídla potmě, a funguje tu trochu jiný řád. Na recepci si povinně odložíte všechny svršky a zavazadla včetně kabelek a mobilů do zamykatelných skříněk a ještě než dočasně oslepnete, vyberete si z menu. Pak se seznámíte s číšníkem, který je slepý nejen dočasně, a skvěle se tu, na rozdíl od vás, orientuje. Položíte mu ruce na ramena a jako vláček vplujete za oponu do tmy.

Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu Lidé a Země