Pandemie koronaviru byla pro naše mozky těžkou zkouškou. Izolovaní ve svých obydlích jsme zůstali napospas zářícím obrazovkám. Naplno a bez větší plejády alternativ se řada z nás ponořila do služeb, které byly navržené tak, aby nás pohltily a udržely ve světě lajků a nekonečného přísunu nových příspěvků co nejdéle. Od lockdownů uplynulo několik let a pro řadu z nás začal jiný boj – dostat svůj digitální život zase pod kontrolu.
Nepociťoval jsem, že mám problém, než jsem si naordinoval rok volna – takzvaný sabatikl. Po uplynutí prvních měsíců cestování a „odpočinku“ jsem zjistil, že jsem podobně unavený, jako když jsem chodil do práce. „To přece není možné,“ říkal jsem si a trochu s obavami jsem začal přemýšlet o svém fyzickém zdraví. Problém byl ale můj elektronický společník, kterého jsem nosil téměř neustále v kapse. Když jsem neměl co dělat, téměř automaticky jsem smartphone vytahoval, abych zkontroloval poslední tweety a nedal mozku příležitost se nudit. Jenže z evolučního hlediska není mozek na svět sociálních sítí a neustálý kontakt s lidmi po internetu připraven.
Tento fakt popisuje kniha Cala Newporta z roku 2019 jménem Digitální minimalismus. Sociální sítě a služby jako Netflix, Spotify a koneckonců i zpravodajské servery jsou designované tak, aby na nich člověk trávil co nejdelší čas. Díky tomu se přehraje více reklam, na kterých ekonomika těchto služeb stojí. Každá aktualizace stránky nám může nabídnout ještě zajímavější tweet. Každý publikovaný příspěvek nás dostává do nejistoty, zda se u něj objeví dostatek reakcí a lajků. Pokud zůstane bez odezvy, zaplaví nás pocit selhání podobný jako u výherního automatu, když necinknou tři třešně v řadě.
Newport přirovnáním smartphonů k výherním automatům v knize nešetří, aby tím ukázal urgentnost současné situace. A také aby nám dal útěchu, že není úplně naše chyba, že jsme službám jako X (dříve známý jako Twitter) či Facebook propadli. Autor pokládá důležitou otázku: Je Facebook stejnou službou, ke jaké jste se před lety přihlásili? Kdybyste věděli, v co se změní, zaregistrovali byste se na něj? Na tu dramatickou proměnu se často zapomíná.
Třeba tlačítko Líbí se mi zavedla služba v roce 2009 – zhruba tři roky od svého začátku – a mělo usnadnit interakci mezi lidmi, aby se pod příspěvky nehromadily jednoduché komentáře jako „super“, „skvělé“ a podobně. Jenže tahle drobná inovace v některých z nás začala způsobovat úzkost a později lajky pomohly i algoritmům k lepšímu doporučování obsahu, který nás měl přikovat k obrazovkám.
Současná politika a ekonomický model řady startupů v Silicon Valley poněkud sešly z cesty a místo aplikací programátoři začali programovat nás. K tomu jim slouží data, která jim dobrovolně posíláme a na jejichž základě vývojáři vědí třeba i to, jakou mají použít barvu tlačítka, abychom na něj častěji klikli. Vývojáři úspěšně kombinují technologie a nejnovější poznatky o našich mozcích. Vědomí, že jde do jisté míry o nerovný boj, tak může být v některých ohledech pro uživatele osvobozující a dopřát mu jistou útěchu.
Legální obchodní modely, jež teď dominují světu aplikací a internetových služeb, nejspíše jednotlivec nezmění, ale může změnit svůj způsob, jak bude nově přistupovat k technologiím. Až během sabatiklu jsem si uvědomil, že si nejsem schopný ani během volna pořádně odpočinout. Toto prozření mne vedlo k tomu, že jsem udělal skutečnou inventuru svého digitálního života a začal jsem mu klást drobné, ale nepříjemné překážky.
Osvědčilo se mi, když se zapínání aplikace stalo nepohodlným a zabralo něco málo přes deset sekund. Například jsem smazal aplikace jako Twitter (dnes X) a pokud jsem na něm musel něco publikovat, tak jsem se přihlásil přes méně uživatelsky příjemný webový prohlížeč. Po vykonání práce jsem se zase odhlásil. Později se už jen myšlenka na to, že projdu vyťukáváním adresy, uživatelského jména, hesla a pak následnou druhou fází ověřování při přihlášení, stala tak otravnou, že jsem raději touhu otevřít Twitter zavrhl. Nutkání k neustálé kontrole aplikace pak postupně začalo polevovat.
Podobně jsem postupoval s dalšími službami, jako je Facebook, Instagram, TikTok, a dokonce i YouTube. Z mého chytrého mobilu se stal hloupý telefon především pro volání a sociální sítě zapínám už pouze při práci na notebooku, který mám spojený především s prací.
Pokud se do podobného experimentu pustíte, asi vás nebude čekat nic příjemného. Dostaví se jakési abstinenční příznaky, kdy vás začne ovládat nutkání jen tak sáhnout po telefonu. A to nejspíše i v případě, že jste ho nechali doma či v jiné místnosti. Po několika týdnech, možná po měsíci ale tohle ustane a vaše mysl se zase začne projasňovat.
Koneckonců podobné pocity jsem nezažil pouze já, ale popisuje je také Newport ve svém experimentu. Stejnou zkušeností prošel i novinář a spisovatel Oliver Burkeman – autor bestselleru Čtyři tisíce týdnů. A také člověk, který zájem o digitální detox v roce 2016 pomohl dostat do mainstreamu – Andrew Sulliwan. Poslední zmíněný napsal do New York Magazínu esej o své závislosti s titulkem Býval jsem lidskou bytostí. Všechna zmíněná díla doporučuji přečíst i kvůli útěše, že se pokud se vám digitální život vymyká kontrole, nejste v tom sami. Týká se to i řady inteligentních a úspěšných lidí. Navíc příběhy často končí nadějí, že stále je možné nad digitální závislostí zvítězit, a tím pádem i žít více naplno v reálném světě.
Co je tedy vlastně ten často skloňovaný digitální minimalismus? Jde o způsob života, kdy se na nové technologie díváte poněkud podezřívavě. Newport například rád dává za příklad Amiše v USA. To jsou komunity, které na první pohled žijí stejně jako na konci 18. století. Vnímat Amiše jako lidi, kteří striktně odmítají technologie, je ale chyba. Oni se naopak technologiím nebrání, pokud jim dávají pro jejich způsob života smysl a neodklánějí je od božího záměru. Jinými slovy musejí pozitiva pro jejich způsob žití jasně převládat. Takže na stodolách a domech některých komunit vidíme solární panely. Na jejich pracovištích jsou speciální amišské počítače, a dokonce se už v některých komunitách objevují i chytré telefony. Jen s tím rozdílem, že jsou určeny pro práci a mimo tuto dobu je lidé zkrátka nepoužívají.
Nesměřuji však k nabádání, aby se čtenáři přidali k Amišům. Je to koneckonců poměrně extrémní způsob života. Spíš upozorňuji na inspirativní přístup, že si Amišové přijetí každé nové technologie zanalyzují a zamyslí se, jaký bude mít dopad na jejich život, či zda je po čase příliš neodklání od jejich cesty. Můžeme si například říct: Nevezmou mi sociální sítě čas na skutečné přátele? A když se s nimi setkám, budeme mít o čem se bavit, když o všech novinkách referujeme na zdi sociální sítě?
Obecně zpomalit a vypěstovat si jistou nedůvěru k novinkám může být zajímavým obranným mechanismem, jak se z technologií nezbláznit. Někteří z vás možná sledují konference od Applu, kde firma rok co rok ukazuje nové produkty. Vždy nás zahltí nabídkou skvělých služeb, které za nás třeba třídí vzpomínky prostřednictvím fotografií, poznámek a geolokace. Telefony každý rok změří více ukazatelů a dávají nám lepší zpětnou vazbu. Pokud byste tedy každý rok chtěli „upgradovat“ a zahrnout všechny vymoženosti od této firmy do svého života, nejspíše zamrznete v módu sžívání se s novými funkcemi. Jde ale zvolit i opačný postup a naopak si dělat revize toho, jak technologie používáme a jak nás to ovlivňuje. Zkrátka přistupovat k technologiím strategičtěji.
Kromě změn na svém telefonu jsem udělal krok zpět i v dalších oblastech života. Začal jsem opět platit kartou, abych nebyl nucený tak často vytahovat telefon a odolal nutkání krátce po zaplacení zkontrolovat notifikace. Chytré hodinky putovaly do šuplíku, protože mě neustále rozptylovaly, a rozhodl jsem se svůj pohyb měřit prostě dobrým pocitem svého těla, a ne metou 10 tisíc kroků, která je mimo jiné i velmi nevědecká.
Spisovatel Newport nadhazuje dokonce myšlenku, že bychom si měli pro komunikaci se světem vytvořit jakési úřední hodiny. Lidé budou vědět, že vám mohou zavolat, a vy nebudete tolik ve stresu z toho, že něco propásnete.
Ona obava z propásnutí něčeho důležitého je ale do jisté míry iluzorní. Sledovat třeba válku v reálném čase přes X (Twitter) nepřinese větší informovanost o tom, co se děje. Spíše naopak musí divák narážet na nedostatek kontextu a vynakládat obrovské úsilí, aby se zorientoval, což je velmi vyčerpávající. Pokud přejde třeba na zpravodajský týdeník, který mu shrne důležité události a ještě dodá kontext, může být nakonec informován lépe. Alespoň něco podobného popisují někteří účastníci Newportova experimentu, kdy se na měsíc pokusili vzdát některé ze svých digitálních neřestí.
Spisovatel k tomu ještě dodává důležitou myšlenku, že je důležité se umět odříznout a zase se naučit být obklopen samotou. Tehdy se člověk stává kreativní a má čas na přemítání o složitých myšlenkách. Neustálé připojení a zábava na jedno kliknutí nás ale o tuto věc připravily. Až na sabatiklu jsem si všiml, jak je pro mě obtížné se zase začít nudit. Tenhle pocit bohužel jeden čas vymizel z mého života. Hodiny se kvůli tomu zrychlily a dny pádily nezastavitelně ke svému konci. Tenhle rytmus způsobil, že jsem pociťoval i jistý deficit v tom věci promyslet a rozhodoval jsem se impulzivněji. Dal jsem si tedy za úkol se zase začít nudit a naučit se ponořit hluboko do sebe. Hodně mi v tom pomohlo chodit do sauny, kde mobil nebyl k dispozici. A občas jsem vyběhl ven jen tak bez mobilního telefonu, a to i přes křik v mé hlavě: „Co kdyby se něco stalo? Jak pak zavoláš pomoc?“
Člověk může snadno spadnout k nadužívaní technologií, ale optimistické je, že to jde i poměrně snadno překonat, pokud se člověk na problém začne soustředit a má touhu získat svůj život více pod kontrolu. Dříve jsem za měsíc napsal i 300 tweetů. Nyní jsou to nízké desítky. Zjistil jsem, že mě už vlastně číst tuto síť ani nebaví. Nebylo to ani tak změnou jejího kouzla, která přišla s novým majitelem Elonem Muskem, ale mohlo za to prosté prozření, že tuhle sociální síť zas tak nepotřebuji. Nikdy jsem si stejně nepamatoval plamenné diskuze, které proběhly týdny zpátky. Spíš zůstávaly negativní pocity, které z nich vyhřezly.
Když se podíváme na data Googlu o vyhledávání, zjistíme, že zájem o témata jako digitální detox od roku 2012 setrvale stoupá. Lidé si tedy uvědomují stále častěji i negativa, která moderní technologie do jejich života přinášejí. Benefity, které pozoruji i na sobě, za to ale stojí.
