Produkční determinista. Kino nemá smrdět popcornem, říká šéf produkce KVIFF Lintimer

Petr Linterman

Petr Linterman Zdroj: Vratko Barcík

V práci produkčního není na hloubání mnoho času a obzvlášť v případě festivalu v centru města je nutné rychlé a pragmatické rozhodování. Může se tak zdát překvapivé, že šéfem produkce karlovarského festivalu se stal absolvent filozofie. Ta ho bavila už na střední škole. „Nesmí ale jít o nic metafyzického, o slovíčkaření. Mám rád logiku,“ říká Petr Lintimer. 

Právě logika a determinismus jsou podle něj něco, co může částečně propojit svět filozofického uvažování s pohotovým rozhodováním, které si produkce festivalu s více než desítkami tisíc diváků žádá. A to navíc ve stále živém prostoru, jímž bezpochyby Karlovy Vary jsou. „Jakmile se pro vás něco stane automatickým, tak je to nejlepší cesta k chybě. To, že se festival děje ve městě, je na něm jedna z nejnáročnějších věcí, protože město se pořád nějak mění. Současně je ale právě tohle na městě to nejlepší,“ říká Lintimer. 

Nejnáročnější období pro něj začíná  na jaře a vrcholí prvním dnem festivalu. „Není to asi nejvíce stresující doba, ale určitě nejhektičtější. Hodně se toho v té době mění a vy na to musíte reagovat,“ vysvětluje. V den, kdy se otevřou pomyslné festivalové brány, se mu částečně uleví až v momentě, kdy vše běží. „Na vše, co se pak stane, musíme reagovat rychle a co nejlépe vyřešit. Přímo na místě na to ale máme skvělý tým lidí, i díky tomu odpadá část stresu.“

Předpoklad, že umí dobře delegovat práci, však Petr Lintimer odmítá se smíchem. „Učím se to a určitě se to ještě pár let učit budu. Jsem v tom ale mnohem lepší než před dvaceti lety,“ říká. Organizaci festivalu v tom užším slova smyslu se věnují desítky  lidí, na místě tvoří festival až patnáct set pracovníků. Ačkoliv se tak tým MFF KV může zdát malý, podle Lintimera by každodenní organizace ve více lidech nebyla možná. „Těch věcí se děje tolik, že množství lidí musí být nastavené přirozeně, aby každý správně vnímal, co vše se děje,“ dodává. Pro vznik úspěšného ročníku MFF KV je podle něj klíčová důvěra. „To, že někoho místo sebe pošlete na schůzku a můžete mu věřit, je hrozně důležité,“ podotýká. 

Město je živý organismus

Vracíme se ještě na chvíli ke geniu loci karlovarského festivalu a ke specifikům města jako festivalového areálu. Pro produkčního přináší město mnoho výzev, a to jak z hlediska možností využití proměňujícího se veřejného prostoru, tak bezpečnosti. „Kdybychom festival dělali v uzavřeném areálu, tak jednodušším způsobem zajistíme, že se dovnitř nedostanou lidé se zbraněmi nebo s nebezpečnými látkami. V otevřeném městě musíme na bezpečnost dbát jinak,“ říká. Bezpečnostní opatření ale dál zůstanou pro návštěvníky téměř neviditelná. 

Do rutiny Petr Lintimer neupadá, nejen místo konání festivalu mu to nedovoluje. „Čím déle společně pracujeme a máme se radši, tím lépe nám to jde od ruky,“ vysvětluje, v čem cítí za posledních několik let největší usnadnění práce. Neustálé změny, které s přípravou takto rozsáhlé akce souvisejí, jsou podle něj současně náročné i přínosné. „Udržuje vás to ve správném napětí a koncentraci, díky čemuž moc nepolevujete. Neřeknete si: Jasně, to už znám a vím, jak se to dělá,“ líčí. „Je to sice pořád ten stejný hotel Thermal, stejný Pupp, ale jinak se neustále něco mění,“ dodává.

Na vyhoření nevěřím

Syndromu vyhoření se neobává a rovnou říká, že vlastně ani neví, co si pod tímto pojmem představit. „Děkuju všem možným silám, že se mi to neděje. A ty díky směřují hlavně k výkonnému řediteli festivalu Kryštofu Muchovi a ke Karlu Ochovi, který je uměleckým ředitelem, nebo k panu prezidentu Bartoškovi, kteří mě naučili se v práci dobře bavit.“ Nejužší festivalový tým je pro něj dnes už i nejužším kruhem v soukromém životě, pro svou duševní pohodu ale současně zdůrazňuje význam mezilidských kontaktů mimo festivalové kanceláře v pražské Panské ulici. „Mám skvělou rodinu, která mi pomáhá si odpočinout. Stejně tak je pro mě hrozně důležité přátelství s lidmi mimo práci,“ říká mi a dodává, že se mu dobře odpočívá při poslechu hudby. Čas od času si navíc zajde zahrát DJský set do kavárny.

Rád si pustí i film, těch karlovarských festivalových však před akcí mnoho nevidí. Kinematografie podle Lintimera přenáší na plátno zkušenost, která může divákům pomoci zažít věci prostřednictvím života někoho jiného. „Díky filmům člověk ví, čeho se vyvarovat a jak rozpoznat, co je dobré a co špatné. Neumím filmy hodnotit z odborného pohledu jako náš umělecký ředitel Karel Och a  jeho kolegové z programového týmu, ale vnímám je prostřednictvím emocí jako běžný divák,“ dodává. 

Veřejné tajemství

Úleva a vyčerpání z povedeného ročníku se podle něj dostaví až druhý den po festivalovém finále, silně emotivním momentem je však pro něj promítání posledního filmu. Jako většina návštěvníků ho ale neprožívá ve filmovém sále, s nejužším týmem se schází na baru v hotelu Thermal. „Tam to z nás spadne a já mám vždy pocit, že začnu brečet. Jsou to ale emoce štěstí z toho, že jsme to zase po roce dotáhli do závěrečné fáze.“ Společně s dalšími „architekty festivalu“ i s prezidentem Jiřím Bartoškou si tam na oslavu vypijí whisky na ledu. Právě Bartoška nakonec trojici mužů, která stojí za současnou podobou MFF KV, status „architektů“ přisoudil. „Úplně nevím, jak přesně to myslel. Tuším však, že nám třem chtěl přidělit nějakou jednotnou funkci, aby nás nemusel složitě vyjmenovávat. Nakonec nám to zůstalo a vlastně se mi to moc líbí,“ říká Lintimer. 

Karlovarský festival by podle Petra Lintimera mohl držet nastavenou tradici i za padesát let. „Doufám, že lidé budou stále chodit do kina, budou sedět vedle sebe a budou se dívat na plátno. Věci typu virtuální realita jsou pro mě technologickými výstřely, které de facto mění od základů princip a důvod existence filmových festivalů,“ říká. Drží se toho, že kino „nemá smrdět popcornem“, hodnota festivalového promítání je kultivovaným zážitkem s jasně definovanou přidanou hodnotou. „Kdy se vám naposledy stalo, že jste seděla v plném kině a Russell Crowe vám vyprávěl svoje zážitky z natáčení filmu Master & Commander?“ ptá se mě řečnicky s omluvou, že se naše role zpovídající – tázaný na chvilku vyměnily. 

Petr Lintimer se o budoucnost festivalu nebojí, věří, že příští generace budou dál chtít sdílet emoce ve fyzickém světě a poznávat se. „Ať už v kinech nebo v malých hudebních klubech. Kultura se prostě musí prožít. Na obrazy se také stále chodíme dívat do galerií, protože na internetu nám to jednoduše nestačí.“