Prošli dětským domovem. Teď vyprávějí

Anarchie, výchova bez motivace, křivdy. Tak vzpomínají na roky v dětském domově v Radeníně tři mladí lidé. Své příběhy teď svěřili Sedmičce.

Dětský domov nás na život nepřipravil, shodují se Tereza Motlová, Karel Čížek a Adam Motl. Přes svůj mladý věk už zažili dost smůly. Kvůli špatné péči rodičů se dostali do dětského domova v Radeníně, a když z něho vyšli, zůstali téměř na ulici. Jsou jedni z mála lidí s podobným osudem, kterým se podařilo postavit na vlastní nohy.
„Rodiče mě s dalšími čtyřmi bratry odvezli do ozdravovny, a pak si pro nás přijeli rovnou lidé z dětského domova,“ vzpomíná Tereza Motlová na to, jak se do ústavu dostala. Bylo jí něco přes tři roky.

Pomohli spíš kamarádi

Dětský domov považuje za šestnáct let školního výletu, kde se naučila jedno. Spoléhat sama na sebe. Šlo jen o to někde přespat a nějak přežít. Spojenci jí prý byli spíš kamarádi z ústavu, než aby se mohla svěřit vychovatelům.
I když přiznává, že za bývalé ředitelky to bylo jiné. „Byli jsme rozdělení do skupin, které přeci jenom fungovaly jako rodina. Když přišla nová ředitelka, všechno se změnilo. Jednotlivé skupiny, které zastupovaly rodinu, měly sice k dispozici vlastní sociální zařízení a kuchyňku, ale vztah s vychovateli se zhoršil,“ říká.

Neměli autoritu

Tereza Motlová byla vůdčím typem a děti se na ni obracely s problémy. To podle ní někteří vychovatelé neunesli a brali ji jako soupeřku. „Jedna vychovatelka mě vystrnadila ze skupiny, kde jsem byla spokojená. Ještě lhala a tvrdila, že jsem si tuhle změnu vymyslela,“ vypráví. Současná ředitelka Eva Podubská přiznává, že podobné případy v domově řešila. Ten Terezy se k ní prý ale nedostal. „Zakročila bych a vychovatelku potrestala. Děti za mnou můžou kdykoliv přijít a svěřit se mi. Když uznám, že mají objektivní stížnosti proti vychovatelům, vyhovím jim,“ říká. Křivd, které pociťovala Tereza Motlová, bylo ale víc. Vyprávět o nich může i její bratr Adam. Často se prý stávalo, že vychovatel nebo sama ředitelka něco slíbili a nedodrželi. Lehce tak potom ztráceli autoritu. „Ředitelka mi například řekla, že si můžu dojít k vychovateli pro peníze na nové kalhoty. Jasně, že jsem potom zjistil, že to byla hloupost, ale co jsem si měl o ní myslet,“ říká Adam Motl.
I o takových případech Podubská ví, ale u sebe takový přístup popírá. „To není o výchově ani o životě. Když mi něco takového děti přijdou říct, s vychovatelem to ihned řeším,“ obhajuje se. Podle Motla ale hlavně kvůli přístupu ředitelky neměl nikdo z jeho kamarádů motivaci chovat se slušně. Mezi vychovateli a dětmi vznikl boj o vlastní pravidla. Když už se našel vychovatel, který si s dětmi rozuměl, tak na něj prý ředitelka Podubská žárlila. „Když nás vedl někdo, kdo se nám dokázal přiblížit, tak jsme s ním byli ochotní spolupracovat. Jinak to byla anarchie,“ svěřuje se Motl.

Drogy a alkohol

Alkohol, cigarety a marihuana jsou pro děti z Radenína častým únikem z reality. V dětském domově i okolí nesmí podle ředitelky nikoho přistihnout s cigaretou. Ale i ona sama připouští, že udržet děti nekouřit je téměř nemožné.
Většina dětí z dětského domova chodí do zvláštní školy a málokdo se dostane na středoškolské studium. Tereza Motlová byla ale výjimkou. Její nástup na střední školu se však neobešel bez konfliktu s ředitelkou domova.
„Nechtěla jsem být na intru. Nebylo mi jasné, proč bych nemohla dojíždět, šlo jen o dvanáct kilometrů. Když jsem se ozvala, tak mě poslali k psychologovi. Ani ten nechápal, co to na mě zkouší,“ vypráví Motlová.
Nakonec střední školu v oboru obchodník úspěšně dokončila. Dostala se dokonce na vyšší odbornou školu se specializací předškolní a školní vychovatel. „Chtěla bych jednou své zkušenosti předávat dál, ale na škole už jsem nemohla vydržet. Potřebovala jsem trochu žít a postavit se na vlastní nohy,“ svěřuje se Motlová. Možná by i studovala. Stát i dětský domov by jí pomohl, ale tak minimálně, že by prý neznala nic jiného než pokoj na ubytovně nebo v dětském domově a neměla by ani na to vyjít si někam s kamarádkami. Nyní pracuje v jedné táborské pizzerii, věnuje se svým koníčkům, našla si nový byt a pomáhá i dalším dětem, které z dětského domova vyšly.
Děti sice nemusí z domova odcházet hned v osmnácti letech, mohou čekat pomoc s penězi a bydlením, ale hodně záleží na tom, jaké návyky si do života přinesou. Přechod do běžného života vidí u dětí z dětských domovů jako nejproblematičtější i radenínská ředitelka Eva Podubská. „Zůstávají osamocené. My jim můžeme poradit, sehnat jim azylové bydlení a přispět penězi až ve výši patnácti tisíc. Ale hodně záleží na nich samotných,“ vysvětluje.

V domově má přítele

Po odchodu z Radenína se o sebe dokázal postarat i Karel Čížek. I když to nebylo bez obtíží. Je gay a v Radeníně má přítele. Nemohl tam s ním dále zůstat. „Kdo chce nebo má to štěstí, může dál bydlet v garsonce v dětském domově. Zůstal jsem tam, ale vyčítali mi, že jsem přítele přetáhl na jinou sexuální orientaci,“ říká Čížek.
Pohnutější osud čekal málem Adama Motla. Ten z dětského domova utekl, ještě než mu bylo osmnáct. Bylo to na šest měsíců a nedodělal školu. Když z Radenína odešel, pral se se závislostí na alkoholu a drogách. „Kdyby nebylo bývalého vychovatele a jeho známých, nevím, jak bych skončil. Půjčili mi peníze, dávali jíst a radili mi, jak se o sebe postarat. Byli pro mě vzorem, který jsem v Radeníně neměl.“ Vychovatelé měli vysoké školy, ale většina podle něj nejsou osobnostmi, které dokáží vést děti. Tvrdí, že v dětském domově jen oddalují problémy, které nastanou, když potom člověk odejde. „Většina kamarádů se topí v dluzích, má problémy s drogami a alkoholem,“ uzavírá Motl, který si nakonec dodělal výuční list a našel práci.