Proutkařina je věda, tvrdí její zastánce

Vlastnoručně vyrobenou virgulí či spirálou hledá proutkař z Jirkova lidem vodu. Baví ho to, ale neuživí.

Jirkov / Lidem, kteří dokážou pomocí proutku najít spodní pramen, dutinu nebo puklinu v zemi, přeje dnešní doba ještě méně než před listopadovou revolucí. „Rozhodně se nedá říct, že bychom měli na růžích ustláno,“ pokyvuje hlavou zakladatel jirkovské firmy Indikace zemských anomálií Jan Mrzílek.

Úřady metodě nevěří

Velcí investoři, kteří se pouštějí do nákladných staveb, si podle něj mnohdy zajišťují drahý, a přitom nedostatečný geologický průzkum pozemků. „Na proutkaře se obracejí, až když narazí na nečekané překážky nebo když se jejich budovy začínají hroutit,“ vysvětluje Mrzílek.

Pět tisíc let starou metodu, kterou znali už ve starém Egyptě a Číně, dodnes neberou mnohé úřady příliš vážně. „Proutkařina není předmětem stavebního řízení, a tak si nás stavitelé někdy zvou, až když jim teče do bot,“ říká Mrzílek.

Šestapadesátiletý muž, který má stroze zařízenou kancelář v suterénu činžovního domu, v němž bydlí, ještě před pár lety zaměstnával několik zeměměřičů a proutkařů. Ekonomické důvody už ale nedovolují proutkařům podnikat v takovém rozsahu, takže dnes je na svou živnost sám.

Hlásí se domkaři

V současnosti se na něj obracejí větší firmy už jenom zřídkakdy. Služeb proutkaře dříve využívali nejčastěji chataři a chalupáři, teď se mu ozývají stavitelé rodinných domů, kteří chtějí na svém pozemku studnu. „Už by mě to neuživilo. Ale mám tuhle práci rád, je to můj koníček,“ přiznává Mrzílek. Protože má blízko i k památkám a životnímu prostředí, věnuje se ještě práci v Nadaci pro rozvoj Krušných hor a Poohří. Proutkař vzpomíná na dobu, kdy se u něj hromadily nejrůznější projekty a studie, na něž teď v regálech sedá prach.

Průzkum dálnice

Je možné tam najít zprávy z průzkumu chystané dálnice z Prahy do Plzně, které si u něj zadal Pragoprojekt, nebo tehdejší ulice Rudé armády v Chomutově, na níž mělo vyrůst moderní sídliště. Právě proutkaři tam podle Mrzílka upozornili na spleť bývalých šachet, které zaměřili. Nejspíš díky nim zůstaly stát v dnešní Blatenské ulici starobylé domy.

Našel vodovod

K proutkařině si Jan Mrzílek poprvé „přičichl“ před třiceti lety, když byl správcem poddolovaného zámku Jezeří na Mostecku. Koncem sedmdesátých let tam probíhal rozsáhlý průzkum pro zjištění stability svahu.

Tenkrát mu připadalo téměř pošetilé, že geologové vybavení moderní technikou chodili po kopcích s virgulí. „Do té doby jsem se k téhle metodě stavěl odmítavě. Někteří z nich ale byli na zámku ubytovaní, tak jsem si s nimi o tom začal povídat,“ vybavuje si své profesní začátky. Napadlo ho, že to vyzkouší. „Zjistil jsem, že mi spirála velmi dobře ukazuje,“ dodal proutkař.

Mrzílek tvrdí, že díky svým schopnostem vypátral na Jezeří v zemi sto let staré vodovodní potrubí, k němuž nebyla žádná dokumentace. Nedlouho poté se novinách objevil článek o psychoenergetické laboratoři při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, jež hledala externí spolupracovníky. Takové, kteří umějí zacházet s virgulí a dosáhli už nějakých výsledků.

Odtud počátkem osmdesátých let vedla Mrzílkova cesta k lektorství na kurzech pořádaných v Chomutově na Druhém mlýně, jimiž údajně prošly stovky lidí. Po sametové revoluci ovšem došlo ke změnám na vysoké škole a pracoviště bylo zrušené.

Podnikavci uškodili

Psychoenergetickým metodám zřejmě zasadila ošklivou ránu porevoluční euforie, kdy se do těchto oborů vrhli nejrůznější podnikavci. „Mezi nimi i ti, kteří se tomu předtím vysmívali. Učinili z nich komerční záležitost,“ poznamenává Mrzílek.

Po zániku výzkumného pracoviště vznikla v Praze Psychoenergetická společnost, jejíž je od poloviny devadesátých let členem.

Proutkař z Jirkova věří, že budoucí vývoj dá proutkařům větší uplatnění v mnoha různých odvětvích. „Je to nová vědní disciplína. Dříve nebo později se jí společnost bude muset zabývat,“ je přesvědčený Mrzílek.