Jiří Mádl se vrací do kin jako režisér a scenárista s hřejivým příběhem o přátelství Na střeše, který opět ukazuje, ale zcela nevyužívá jeho filmařský potenciál.
Na střeše potkal osamělý nevrlý důchodce Rypar mladého nelegálního imigranta Songa. Mladík zrovna stál zoufalý na okraji, čímž se starý pán tak nějak automaticky vložil do jeho osudu. A i když na Vietnamce nadává, že „falšují tenisky a neplatí daně“, vzal mladíka k sobě domů, na jídlo a na nocleh. Tak začíná příběh o jednom nekonvečním přátelství, který rádi vyprávějí i vcelku konvenční filmy.
Česká novinka Na střeše to dělá s neskrývanými sympatiemi a snahou po porozumění k oběma hlavním postavám, které nepatří k obvyklým atraktivním filmovým hrdinům. Rypar je muž s minulostí plnou chyb, bývalý učitel s přetrvávajícími pedantskými sklony a tvrdohlavou neochotou ke změnám. Jeho nový nájemník Song po většinu filmu zůstává tichým, slušným smolařem. Mádl umí oba uvěřitelně stručně a pro své účely dostatečně charakterizovat, hůř už je na tom s charakterizací nálady filmu.
Jejich sbližování, na pozadí plánování, jak zajistit pomocí sličné sousedky Songovy papíry k pobytu, se zadrhává v tempu. Nesourodě střídá chvilky dramatu, komedie a melodramatu a vypomáhá si u toho tím nejsnazším způsobem, návodnou, a navíc nijak zajímavou hudbou.
Na střeše: Mádlův druhý film byl nominován na sedm Českých lvů >>>
Naopak kamera Martina Žiarana umí nasnímat letní Prahu živě, atraktivně a přirozeně. A devětasedmdesátiletý Alois Švehlík hlavní roli ovládá jako pan herec, dokládá, že jeho charizma s věkem neztratilo na síle a v žádném případě nepůsobí jako slabší náhrada za Jana Třísku, který měl důchodce hrát původně a jemuž je film věnován.
Jiří Mádl se stále jeví jako zručnější scenárista než režisér. Příběh ale příliš nepřekvapí a jeho ponor do postav sahá jen tam, kam to stačí pro hřejivý lidský příběh. Jeho srozumitelnost, stručnost a apel na slušné chování k druhým má však klidnící účinek. Stejně jako nejsilnější scéna k závěru dokazující vliv dobrých přátel na pozdní zrání.
Ve filmu také stojí za ocenění, že se nesnižuje k rádoby humorným rasistickým stereotypům a vietnamskou postavu se špatnou češtinou nijak nekarikuje. Tak jako po prvotině natočené z dětského pohledu Pojedeme k moři zůstává po Na střeše hlavně příslib, že Mádl jako filmař ještě vyroste.
