Zavíračka v deset večer, ruská vodka a plzeňské pivo jen na příděl. I to patřilo k hospodám před rokem 1989. Lidé ale vzpomínají i na to, jak s číšníky měnili valuty od cizinců za vytoužené bony a ty zase v Tuzexu za luxusní zboží.
Před dvaceti lety fungovaly v Jindřichově Hradci čtyři hotely a dvanáct restaurací. Lidé měli nejraději Rozvoj a Lidovou jídelnu, které se neřeklo jinak než U Cikána. Dopustit dnes nedají ani na jediné dvě vinárny v Grandu a ve Vajgaru, které měly otevřeno až do dvou hodin do rána.
Do jídelen a hospod chodili místní hlavně o polední pauze. Obchodníci ji měli například od dvanácti do dvou hodin. Většinou se všichni nahrnuli na jídlo najednou, aby měli lepší výběr. „Úředníci ale samozřejmě chodili na obědy už v půl dvanácté, takže se vyhnuli frontám, ale navíc vyjedli ta nejzajímavější jídla,“ vypráví Karel Beránek.
U Cikána stály fronty
Před jídelnou U Cikána v Panské ulici stály fronty hladových pracujících až na ulici. Ještě horší to bylo v létě, kdy do Hradce mířili turisté. Ti byli většinou ubytovaní na podnikových chatách nebo v okolních kempech, kde ale možností stravování moc nebylo. Běžně tak v Rozvoji vařili přes léto 1 200 obědů denně. Mimo sezonu vydala restaurace a jídelna kolem 900 obědů každý všední den.
A co vlastně Hradečáci před dvaceti lety jedli nejraději? „Většinou už jsme měli vytipované, kde co vaří dobře. Do Rozvoje jsme chodili na segedín, ale třeba U Cikána bylo dobré všechno, hlavně guláš,“ vzpomíná Josef Mašek na umění zdejší kuchařky Boženy Neuwirtové.
„Jídlo se v jedné hospodě nebo jídelně dalo jíst tak maximálně půl roku, pak člověk musel změnit lokál. V Rozvoji nebo U Cikána ale člověk vydržel i dva roky,“ líčí Mašek.
Pracující dostávali stravenky v hodnotě šest korun za každý odpracovaný den a těmi v jídelnách a restauracích platili. Řízek se salátem lidé považovali za sváteční jídlo. Když si k němu totiž dali polévku, stál je oběd desetikorunu.
Najíst se mohli i podstatně levněji. Oběd pořídili za pětikorunu včetně čaje nebo šťávy v dělnické jídelně, která sídlila v Klášterské ulici naproti dnešní bance Sparkasse.
Josef Štoidl, dlouholetý vedoucí restaurace a jídelny Rozvoj, vzpomíná, že sehnat všechno, o co by měli zákazníci zájem, nebylo vůbec lehké. „Zásobování fungovalo centrálně z velkoobchodů v Hradci a v Dačicích. Polovinu objednávky nám ale pokaždé seškrtali. Na příděl byly třeba cigarety Sparta, plzeňské pivo nebo ruská vodka,“ podotýká Štoidl, který už devatenáct let provozuje bistro U Itala.
Ještě větší vzácností byly v bufetech a restauracích třeba čabajky, pravý uherák nebo dokonce „šampáňo“. Pokud byl vedoucí šikovný a měl kontakty, tak se mu občas podařilo sehnat mandarinky, banány i pražskou šunku. „Všechno ale muselo jít přes pokladnu, kam jsme všechno markovali. Když přišla kontrola, muselo to přesně sedět,“ dodává Štoidl.
V té době také fungovala nepsaná spolupráce mezi pracovníky v restauracích a obchodníky. Každý z nich měl určité možnosti něco sehnat, takže mít známé se vyplácelo.
Číšníci sháněli bony
Číšníci a kuchaři nemohli stát fronty v obchodech a prodavači zase většinou nestíhali obědy. Často je totiž kontrolovali úředníci, jestli otevírají včas. Prodavači si zamlouvali jídlo dopředu a do kuchyně posílali svoje vlastní talíře a obědvali v obchodech. Mít známého číšníka bylo také velké plus. Kromě toho, že si přišel na nějaký ten tuzér, tak měl také možnost získat cenné valuty. Za ty se daly získat buď žádané tuzexové bony, nebo si tak lidé přilepšovali na zahraničních dovolených. „Devizový příslib byl chudý, tak jsme sháněli, kde se dalo. Já sám jsem nikoho neznal, ale kamarádka měla známého číšníka. Vždycky se to dalo nějak udělat, prostě tehdy fungoval systém službiček a protislužeb,“ říká Anežka Seidlová.
Jak jste žili před dvaceti lety? Redakce uvítá vaše příběhy a fotografie. Můžete je posílat na adresu redakcejindrichuvhradec@mf.cz
