„Vy nosíte kabelku na pravé straně, co?“ – „Ano, jak to víte?“ – „No, jste na levé straně taková vypelichaná.“ Přesně takhle mě přivítal Robert Starý, svérázný kadeřník a vystudovaný psychoterapeut se specializací na dětské závislosti. Ve svém salonu neposkytuje slevy, nerozdává nic zadarmo a nečeše proto, aby jeho jméno propagovala média. A přesto má plno a může si vybírat, koho bude stříhat – má stálé zákaznice a nové už delší dobu nepřijímá. „Pokud si mohu vybrat, budu raději poslouchat při stříhání inteligentní lidi. Nevracím se pak domů vyčerpaný, ale právě naopak,“ říká.
Dělejte si se mnou, co chcete. Takovou větu slýchává patrně spousta kadeřníků. Ženy jim skáčou pod ruce jako laně a nechají si své vlasy hýčkat, stříhat a provádět na nich výrazné změny. V tu chvíli je kadeřník alchymista, naslouchač a nejlepší kamarádka. „Když se někoho začnete dotýkat, překračujete jeho osobní zónu. A v momentě, kdy mu saháte na tak citlivé místo, jako je hlava, a to opakovaně, tak se vám ten člověk začne sám od sebe otevírat,“ vysvětluje Robert. Na otázku, jak se vlastně pozná dobrý kadeřník, odpovídá: „Kadeřník může být sebevíc talentovaný a zdatný, ale pokud nemá dostatek entuziasmu a empatie, tak bude vždycky pokulhávat za těmi, kteří mají dobré komunikační schopnosti a umějí naslouchat. Tomu zákazníkovi je vlastně nakonec jedno, jak přesně ho ostříháte, pokud se trefíte do nějaké jeho představy. Zbytek nechá na vás.“
Když Robert Starý stříhá, je velmi zábavný; v podstatě máte pocit, že už ho znáte roky. Během rozhovoru je pak soustředěný, odpovídá přesně a já nestačím hltat jeho psychoterapeutické postřehy ze světa módy. „Byl jsem nedávno na jednom večírku. Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl asi dvacet mužů s naprosto stejnými účesy. Vystříhané boky, vrchní partie delší a všechny vlasy vyfoukané dozadu. Ti muži měli dokonce všichni vousy. Asi se chtěli odlišit od většinové populace, ale vlastně byli všichni stejní. V ten moment mě napadlo, jak je vtipné, když někdo napíše, že je faux pas, když se na večírku sejdou dvě ženy ve stejných šatech. A tady bylo tolik mužů, každý jeden sice originál, ale jinak jak přes kopírák. Je to chyba kadeřníka, že nemá dost invence, je pohodlný a stříhá účesy jako dělník ve fabrice, nebo se chce klient tolik přibližovat trendu a kopírovat ho? Škoda že spousta kadeřníků prostě nevymyslí spolu se zákazníkem účes přímo na něj.“
Cesta k Robertově současnému povolání byla poměrně netypická. Z rodiny psychologů a teologů se snažil nejprve „utéct“ k restaurátorství. „Nakonec mi ta škola pomáhá dokonce i při střihu,“ usmívá se. Pomohla mu i s podobou vlastního salonu, který si sám navrhl. Prosklenému studiu v centru Prahy dominuje dřevěná podlaha, kterou doplňují černá kadeřnická křesla, pár betonových příček a do interiéru se podařilo poctivě zakomponovat třeba i dráty od fénů – jsou jasně červené a vedou kamsi do stropu.
Tak jako jablko nepadá daleko od stromu, ani Robert nezůstal u restaurování a rozhodl se po vzoru rodičů studovat psychoterapii. „Nechtěl jsem ale studovat tady, kde měli naši spoustu známých.“ Vyrazil tedy do Německa. „Když jsem byl v prváku, tak jsem si zašel do jednoho z tehdy nejslavnějších vlasových studií k Udo Walzovi. Za střih jsem zaplatil 72 marek, což byly tehdy velké peníze. Jenže když jsem přišel domů, došlo mi, že jsem původně chtěl úplně něco jiného. Vzal jsem si tedy nůžky a dostříhal se sám.“ Jenže na rozdíl od 90 % všech ostatních, kteří se aspoň jednou takto sami zkrášlili, a zanechali si tak ve vlasech po zásahu nůžkami střapaté „schody“ (mluvím z vlastní zkušenosti), Robertovi to vyšlo.
Příští, velice úspěšný rok a půl trávil v jedné z nejprestižnějších kadeřnických škol Vidala Sassoona v Berlíně. „Řekl jsem si, co je na té práci tak složitého? Jasně, musíte mít cit, musíte být zruční a musíte umět dobře komunikovat. Já si to chtěl vyzkoušet.“ Už po pár měsících studia si Roberta pozvali jako vlasového stylistu na focení pro Vogue. „Celý ateliér byl plný lidí. Já jsem se v tom tehdy vůbec neorientoval, nevěděl jsem, kdo je ta modelka ani jak známá je tam vizážistka. Přinesli mi fotku, podle které chtěli modelku učesat. Já se na ni podíval a polilo mě horko. V té době už jsem uměl celkem slušně stříhat, studiová kadeřničina pro mě ale byla zatím velkou neznámou. A tak jsem jim řekl, že buďto si mě pozvali, abych něco kopíroval, nebo proto, že chtějí něco originálního. Nastalo asi dvouminutové ticho, načež to všichni, byť těžce, akceptovali. Neměli totiž jinou možnost. Narychlo už by nikoho nesehnali.“
Na focení nakonec sklidil úspěch a brzy mu na stole přistály další nabídky. „Jenže já je odmítal, nechtěl jsem dělat něco, co jsem podle svého mínění ještě úplně neuměl.“
Dáma s bišonkem
Mezitím, co Robert v Německu pilně studoval psychoterapii, zdokonaloval se v kadeřnickém oboru a pendloval mezi přehlídkami ve Vídni, Curychu a Londýně, kde česal například pro značky Joop!, Jil Sander nebo Bogner. Přestože měl na obou frontách slušně našlápnuto, zničehonic se vrátil do Česka. „Víte, kadeřnictví je obor, kde vás každý velebí a líbá, ale jakmile se otočíte, začne vás tvrdě pomlouvat. Navíc ačkoliv jsem se tam velmi slušně uchytil, stejně jsem pro ně byl cizinec.“
Místo česání a stříhání se Robert začal věnovat práci školitele pro značky Tigi a později Schwarzkopf. Předával zkušenosti a znalosti o produktech, barvách, důkladnosti technik střihu a preciznosti. Nakonec však neodolal a v roce 2008 si založil salon Robert Starý, který dnes čítá stabilní tým osmi kadeřníků, jež sám pečlivě prověřuje. Na poslední volné místo se mu přihlásilo přes 480 lidí, ze kterých vybíral dlouhé čtyři měsíce. „Vždy si nejdříve analyzuji zaslané životopisy. Pokud mě nějaký zaujme, toho člověka si pozvu a deset minut si s ním povídám. Pak mu předložím štos různých fotek účesů, ze kterých má udělat tři hromádky podle vlastních preferencí. Pokud je roztřídí v souladu s preferencí a filozofií našeho salonu, pozvu jej na hodinový pohovor. Pokud obstojí, čeká ho závěrečná zkouška, na kterou si přivede modely, na kterých předvádí kadeřnické techniky.“ A je to všechno? Robert se na mě zadívá a pak mi profesionálně, s ledovým klidem v hlase odpoví: „Pokud mi dokáže rozumně vyargumentovat, proč a co jak dělá, a já už z předchozích pohovorů vím, že je nejen šikovný kadeřník, ale má i dobré komunikační schopnosti a není konfliktní typ, může u nás začít pracovat.“
Nedávno do salonu vešla asi padesátiletá žena držíc cosi chundelatého v podpaždí. Sundala si kabát a posadila se do křesla. Vydechla. Po chvíli pravila, že chce mikádo v barvě svého psa – bílého bišonka. „Ta paní měla asi metr šedesát a byla trochu při těle. Já jsem jí vysvětlil, že to nepůjde, že v tom bude vypadat jako meloun. Půl hodiny jsme se o tom bavili. Nakonec jsem ji ostříhal podle jejího přání, ale bílou barvu jsem jí neudělal. Vlasy bych jí zničil.“
Trend? Udávejte ho vy!
Robert nedělá „trendy“ účesy, pracuje šetrně, s ohledem na rysy vaší tváře, vaši osobnost a váš momentální stav. „Ptám se klientek, jestli to, že je opustil manžel, stojí za to, abychom z krásných dlouhých vlasů udělali mikádo. Ty vlasy za to nemůžou a koneckonců já ze zkušenosti vím, že ta klientka pak přijde domů a bude nešťastná nejen z rozpadu manželství, ale i z té unáhlené změny účesu.“
A jaké účesy se budou nosit v nadcházející sezoně? „Trendy nemají být diktátem, ale návodem. Je jasné, že díky všudypřítomné reklamní masáži si lidé těžko vytvářejí originální styl, ale zastávám takovou teorii, že třebaže v daný moment můžete být očima módních kritiků úplně out, pokud se v tom oblečení či účesu budete cítit dobře, sebevědomě a budete to umět nosit, můžete to být právě vy, kdo začne samotný trend udávat.“
