Sbíráš, sbírám, sbíráme. Vášeň pro hromadění nepotřebného | E15.cz

Sbíráš, sbírám, sbíráme. Vášeň pro hromadění nepotřebného

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V Pardubickém kraji jsou stovky sběratelů. Někteří shromažďují věci z nostalgie, jiní chtějí vydělat, pro další platí obojí.

Ještě pro generaci dnešních čtyřicátníků šlo o běžné věci, se kterými se setkávali u rodičů a prarodičů. Dnes je o ně zájem mezi sběrateli, ať už jsou to přístroje pro domácnost, hračky, nebo obrazy. A dříve obyčejné předměty, které bylo snadné bez výčitek vyhodit, jsou ceněným zbožím.

„Kdyby nebylo sběratelství a lidí, kteří jsou ochotní tyto věci kupovat, opravovat, sbírat a uskladňovat, tak si můžeme položit otázku, co by se s nimi dělo. A na rovinu si můžeme říci, že by se všechno vyhodilo. Neměly by žádnou hodnotu,“ říká provozovatel antikvariátu v Pernštýnské ulici v Pardubicích Michal Bartoš.

Zatímco inzerátů lidí shánějících staré obrazy, mince či nábytek jsou plné noviny, doba přinesla úbytek zájmu o některé tradiční sběratelské artikly. Rozevírají se tak nůžky mezi amatérským sběratelstvím a sběratelstvím, jehož cílem je zisk.

„Na konci osmdesátých let jsme měli osmdesát tisíc členů. Stárneme a mladí lidé dnes mají jiné zájmy. Úbytek zájmu o sběratelství se netýká jen Česka. Je to celosvětový jev. Jsme hodně navázáni na tradiční sběratelské země, jako je Německo či Rakousko, a také tam je to stejné. Lidé mají existenční starosti a sběratelství něco stojí. Bojím se, že za několik let nebudeme mít sbírky komu předávat,“ říká tajemník Svazu českých filatelistů Jaroslav Maleček.

V antikvariátu je jiný svět

Čtyřicetiletý Michal Bartoš začal sbírat ve dvanácti letech. Dnes nemá ve svém antikvariátu zdaleka jen knihy. „Věnuji se tomu osmadvacet let. Začínal jsem s knížkami a nakonec mi přirostly k srdci tak, že jsem se jim začal věnovat profesně, a dělám to již deset let,“ říká Bartoš, když vrznou dveře a do útulného krámku vchází zákazník. Zdraví a ukazuje staré mince.

„Ročníky, které tady máte, nejsou dobré. Dají se prodat za dvě až dvacet korun. A to se štěstím. Je jich mezi lidmi stále obrovské množství. Doporučil bych je na založení dětské sbírky,“ radí Bartoš.

Zákazník krčí rameny, ale zklamaný není. „Pro radu ohledně mincí jsem tady byl již před týdnem. Dám na doporučení a nechám je tady. U nás totiž nikdo nic nesbírá,“ říká čtyřiasedmdesátiletý Josef Potoček z Pardubic.

Bartoš již ví, co má s mincemi dělat. „Sice nemají numizmatickou hodnotu, ale dětem, které začínají, udělá radost každá nová věc. Samozřejmě sem chodí a já dělám, stejně jako v tomto případě, zprostředkovatele. Tím potěším dětskou dušičku, ale pozor, pokud nebudou mladí sběratelé, co bude s věcmi, až staří sběratelé zemřou? Je potřeba mladou generaci zaujmout a zachytit určitou základnu mladých sběratelů,“ vysvětluje Bartoš. Podle něho je hlavním posláním sběratelství zachovávání věcí pro budoucí generace.

„Zdaleka nejde jen o vydělávání peněz, ale i o normální povídání, o to, aby sem lidé rádi chodili a abych jim nabídl něco výjimečného. Každý sem může přijít, ať jde o cokoliv. Je lepší se poradit, než se něco vyhodí. Lidé často netuší, že mají doma něco vzácného. Je třeba dokázat věci identifikovat, vědět, kdo je vyráběl a proč vlastně. Sběratelství je podle mě jakási potěcha oka a duše, ale také zachování si klukovského světa ve své vlastní hlavě,“ svěřuje se Bartoš a vysvětluje, že dnes se dá prodat i zdánlivě nehodnotná věc.

„Máme tady věci z padesátých let. Všichni si je z dětství pamatujeme, byly pro nás ještě poměrně nedávno běžné. Ale najednou nejsou. Lidé je prostě vyházeli. A to byla velká chyba,“ vysvětluje Bartoš.

Jak zdánlivě jednoduchá může být výhodná koupě, předvedl v antikvariátu Jakub Šmíd. Sotva vstoupil do obchodu, pohlédl na stěnu napravo a okamžitě sáhl po menším obrazu.

„Hned mi bylo jasné, že jde o kvalitní grafiku. Doufal jsem sice, že tady najdu nějaký obraz od Antonína Slavíčka nebo Františka Kavana, který potom za miliony zhodnotím, kouzlo se ale nepovedlo. Navíc tady mám co do činění se znalcem,“ usmívá se Šmíd, který má ke spokojenosti důvod.

Klasiky nesehnal, přesto si přišel na své. „Jsem rád, že jsem tu objevil drobnou grafiku, aquatintu signovanou vynikajícím umělcem Strettim Zamponim, což je nádherný klenot. Mám z ní obrovskou radost. Navíc jsem ji koupil za krásné peníze,“ líčí pětatřicetiletý muž.

Zkáza z internetu

Sběratelé obrazů s nimi většinou dál obchodují. „Ceny běžných obrazů zničily aukční internetové portály. Každý tam natahal, co našel na půdě, a dal to dražit od koruny. Když narazíte na dražší či velmi drahý obraz, máte jistotu rychlého a dobrého prodeje,“ vysvětluje Šmíd. Natrefit na dobrý obraz není jednoduché. Je třeba hledat, kde se dá.

„Inzeruji a dělám výkupy po lidech. Na opravdu dobrý obraz narazím tak jednou za rok. Cena takového díla se pohybuje v řádech statisíců korun. Dají se vydělat i miliony korun, ale obrazů je čím dál méně a lidé již většinou velice dobře znají jejich cenu. Je velmi těžké narazit na někoho, kdo má velmi drahý obraz a neví o tom,“ říká Šmíd.

Již zběžný pohled na inzertní stránky novin a je jasné, že mezi obchodníky s obrazy panuje velký konkurenční boj. „Konkurence narůstá. Sám jsem toho příkladem. V mém oboru jsem kvůli krizi skončil a začal se věnovat obrazům. Podobných lidí je čím dál více,“ potvrzuje Šmíd.

Na policích v antikvariátu nejsou jen knihy. Leží mezi nimi i zrezlé kovové předměty. Je možné, že i takové věci mají dnes cenu? „Jsou to kovové panty od dveří. Samozřejmě, že to tady neleží jen tak. Lidé takové věci rádi kupují proto, že to je staré a stylové. Pokládají si otázku, kolik by je stála výroba takové věci. Kovář je dnes profese, která je velmi dobře placená,“ říká Bartoš.

Sběratelství se věnuje i pětačtyřicetiletý Petr Doubrava z Pardubic. Jeho specialitou byly staré cedule či plakáty. Původně bylo jeho snem vybudování kavárny s interiérem plným starých věcí, ze kterých by dýchala minulost. Nakonec se začal naplno věnovat shromažďování fotografií.

„Zajímají mě staré věci, ale nejsem konkrétně zaměřený. Asi před deseti lety jsem začal sbírat věci, které se dají dát na zeď, to znamená cedule, reklamy, různé nápisy či smaltované nebo plechové poutače či plakáty. Ceny však šly v poslední době nahoru, takže jsem to trochu omezil. Něco si nechám, ale něco prodám,“ přibližuje Doubrava.

Nyní se věnuje zejména sbírání historických fotografií. „Také hodně fotím. Shromažďuji všechny možné negativy, diapozitivy či papírové fotografie od těch nejstarších až po ty ze sedmdesátých či osmdesátých let minulého století. Dá se říci, že si dělám takové muzeum. Některé fotky jsem dostal, další jsem nakoupil na burzách a část je z nálezů,“ říká Doubrava. Ve sbírkách má desetitisíce položek.

„Když člověk začne sbírat, zjistí, že se řada věcí opakuje, a začne si vybírat. Nejvíce si vážím fotografií od známého pardubického fotografa Josefa Pírky, na kterých jsou zachycené záplavy v devadesátých letech devatenáctého století. V zaplavené polabské krajině vystupuje z vodní masy Kunětická hora. Dostal jsem je už před dvaceti, možná třiceti lety od svých tetiček. Ani nevím, jak je získaly. Ve sbírce mám například i fotografii z parforsních honů (hony se psy – pozn. red.), kde jsou popsaní šlechtici včetně například hraběte Larische,“ líčí Doubrava. I on pomáhá zachraňovat věci, které pohřbívá minulost.

„S příchodem digitální technologie se fotí úplně jinak než dříve a staré fotografie rychle mizí. Snažím se, aby tady něco zůstalo. Dříve jsem pracoval v novinách a zachraňoval jsem také staré dokumenty, noviny, dobový tisk, vyhlášky či plakáty vázající se k pardubickému regionu. Byl bych rád, aby to tady zůstalo i do budoucna, a kdyby to někdo sbíral po mně. Mám malé děti, tak uvidíme,“ říká Doubrava.

Zájem o pohlednice

Zdánlivě nejpočetnější skupinou sběratelů jsou filatelisté. Jejich počet však vytrvale klesá a známky střídají pohlednice. „Máme přes sedm tisíc členů a zhruba stejný je počet neorganizovaných filatelistů. Co se týká zájmu, převažují dnes pohlednice. Podle mého názoru pomalu vytlačují známky,“ říká tajemník Svazu českých filatelistů Maleček a připomíná, že pohlednice se začaly sbírat okolo roku 1900.

„Později nastal útlum a teď vrcholí boom zájmu. Je to dobře vidět na každoročním mezinárodním sběratelském veletrhu v Praze. Jsou tam zastoupené všechny sběratelské obory a v posledních dvou letech pohlednice jasně převažovaly,“ vysvětluje Maleček. Sám patří ke starší generaci sběratelů, pro které jsou peníze na vedlejší koleji.

„Když lidé slyší o tom, že se prodává jedna známka za milion korun, myslí si, že je každý filatelista bohatý. To však není pravda. Jde o důvod, proč člověk známky sbírá. Většina organizovaných filatelistů sbírá proto, že se jim známky líbí, a nekoukají na hodnotu, ale na kvalitu či náměty,“ říká Maleček.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video