SERIÁL SUBKULTURY: Správný hiphoper to musí umět „zabít“

Přerov l Hip hop je poměrně nový druh populární hudby. A taky taneční i životní styl. Přestože vznikl v amerických černošských ghettech, dnes je oblíbený i v Přerově, kde žijí stovky příznivců „spadených kalhot a teplákové módy“.

Mezi nimi i dvaadvacetiletý živnostník Michal Maňák zvaný Maikl a o pět let mladší studentka hotelové školy Andrea Obručníková. Oba tancují hip hop v přerovské skupině Duckbeat a svůj život si bez něj neumějí představit. Přizpůsobili tomu i svůj čas, šatník a slovník. A když z reproduktorů zazní hiphopové tóny, ani jeden z nich nevydrží v klidu.

Jak jste se k hip hopu dostali?

Maňák: V šestnácti letech mě kamarád přivedl do jednoho menšího tanečního kroužku, ve kterém se tancoval hip hop. Hned mě ten styl hudby nadchnul. V osmnácti jsem už jezdil do Olomouce a učil jej v místní taneční škole. Byla to dobrá zkušenost, ale pak přišla další výzva. V Přerově jsem se dostal do skupiny Duckbeat a zahrál si s ní i v muzikálu Pošli to dál, jehož základem byla krásná myšlenka. Když někdo udělá dobrý skutek třeba jen pro tři lidi a oni zase pomohou dalším lidem, dostane se nakonec na všechny lidi na světě. Jako správný hiphoper se hlásím k tomu, že lidé si mají pomáhat a tenhle muzikál mě proto oslovil.

Obručníková: Já jsem se k hip hopu dostala asi v šesti letech. Jako malá jsem ráda tancovala a moje rodiče napadlo, že by mě mohli přihlásit do pohybového kroužku. Tak jsem se dostala ke skupině, která dělá hip hop. Postupem času jsem ale tento styl přestávala vnímat jenom jako tanec a nacházela v něm i životní filozofii.

Jaká je filozofie hip hopu?

Maňák: Pozitivní. Hip hop vznikl v Americe, začali ho tancovat černoši. Postupem let tento taneční styl oslovil lidi z celého světa. Tak se podařilo propojit různé kultury i mentality lidí. V hip hopu proto neexistuje žádná netolerance, diskriminace, rasismus, nebo xenofobie. Všichni jsme si rovni, a to se mi líbí.

Obručníková: Hip hop je také o pocitech. Díky tomuto druhu tance umí člověk dobře zpracovávat svoje emoce. Tancem umím vyjádřit své nálady, radost nebo smutek. Je v něm všechno. Já hip hop vyznávám také proto, že je mi blízký tento styl oblékání.

Co by nemělo chybět v šatníku žádného hiphopera?

Maňák: Máme rádi volný, jakoby rozevlátý styl. Volné tepláky, o několik čísel větší trika a mikiny. A samozřejmě i baseballové čepice s rovným kšiltem, zvané bejsky, nebo pletené čepice. Někteří hiphopeři natolik vyznávají volný styl oblékání, že chodí i do společnosti v teplákách, ale mně osobně se to nelíbí a nosím raději volné džíny. Někteří si také potrpí na masivnější řetězy kolem krku. Ale to je spíše záležitost lidí, kteří hip hop jen poslouchají. Při tanci by mě takové šperky omezovaly a zavazely by mi.

Obručníková: Základem je volný styl a větší oblečení. Je to pohodlné, nic nebrání v pohybu při tanci, nic neškrtí.

Máte i nějaké tetování, které by prozrazovalo vaši vášeň pro hip hop?

Maňák: Nemám, ale plánuji ho.

Obručníková. Chci si nechat udělat tetování. Toužím mít třeba čínskými znaky napsanou větu nebo krédo, které by vystihovalo mou lásku k tanci.

Prozrazuje vás speciální slang?

Maňák: Když se někomu povede dobře tancovat v souladu s hudbou, tak říkáme, že to „vychytal“. A udělá-li někdo dobrý trik, tak ho pochválíme slovy, že to „zabil“.

Obručníková: Taky rádi používáme pojem „to je teda hustý“, ale to je mezi mladými lidmi asi obecně oblíbené spojení.

Jak se dá jednoduše popsat taneční styl, kterému holdujete?

Maňák: Hip hop nemá žádné hranice, mantinely ani omezení. Člověk v sobě musí mít rytmus a umět poslouchat hudbu. Jde o vyjádření každého tanečníka, v hip hopu nejsou nějaké konkrétní kroky. Samozřejmě, že když tancujeme v týmu, musí naše výkony sladit choreograf. Máme štěstí, že Duckbeat vede už několik let tanečnice Alena Langerová, která je ve svém oboru profesionálkou. Pod jejím vedením tancujeme i například při vystoupení zpěvačky Terezy Kerndlové.

Obručníková: Hip hop je krásný tím, že dává lidem volnost ve svém tanečním vyjádření, neomezuje, nepřikazuje. Není to dva kroky vlevo, dva vpravo a pak zpět na značky.

Kde se přerovští hiphopeři scházejí?

Maňák: Trénujeme v klubu Teplo na Horním náměstí, občas se setkáváme v baru Leguán. Také společně jezdíme na soutěže, kterým se říká Battle neboli Souboj. V něm se utkají v tanci dva hiphopeři a jejich projev hodnotí porota, která má lichý počet členů. Neboduje, neznámkuje, jen na konci hlasuje pro tanečníka, který podle nich lépe vyjádřil určitou skladbu. Také jezdíme do Brna na Street Dance Camp. Tam máme jedinečnou možnost zaplatit si výuku u těch největších světových hiphopových hvězd.

Jak přijali vaše hiphoperské srdce rodiče?

Maňák: S mámou jsem ze začátku bojoval. Zvlášť se jí nelíbilo, že si kupuji o několik čísel větší oblečení a hlavně se jí nezdály široké džíny s nízkým rozkrokem. Ale zvykla si, a když jsem si před časem vybíral triko, tak se ptala, jestli ho nechci raději o číslo větší. U rodiny mám podporu, přejí mi úspěch, chodí na moje vystoupení.

Obručníková: Moji rodiče jsou fanoušci hip hopu, takže u nás doma je to bez problémů. Koneckonců to byli právě rodiče, kdo mě k tomu stylu hudby dovedl. Chodí na představení a fandí mi.