Šít začal náhodou. Dnes obléká celebrity

Na základní škole měl Jaroslav Mejta jasno o budoucím povolání. Chtěl se stát fotografem. Narazil však na nesouhlas otce a skončil úplně jinde.

„Otec chtěl, abych dělal elektrotechniku, já jsem toužil po focení. Když jsem se dozvěděl, že rodiče neposlali přihlášku na fotografické učiliště, z elektrotechniky jsem zběhl. Bylo to těžké zklamání,“ vzpomíná Mejta. Aby se rok příliš neflákal, nastoupil dočasně na učiliště ve Vizovicích. Na obor pánský krejčí.

Proč právě krejčí?

Dodnes vidím, jak se v jednom okamžiku změnil můj život. Seděl jsem u otce v kanceláři a listoval katalogem učebních oborů. Připadalo mi to jako dobrá recese. Taky mě lákalo, že tam bude spousta holek. Chtěl jsem to dělat jen do prázdnin. Věřil jsem, že pak půjdu do učení na fotografa. Protože další rok tento obor neotevřeli, stal se ze mě krejčí.

Hned po vyučení jste začal šít pánské obleky?

Šil jsem v zakázkovém krejčovství, potom jsem nastoupil do divadla. Nebýt toho, asi bych dnes tuhle práci nedělal. Stal jsem se šéfem krejčovny. Byla tam volná pracovní doba a dva měsíce prázdnin. Za komančů to byl svět sám pro sebe. Naučil jsem se tam věci, ke kterým bych se v životě nedostal – od fraků přes smokingy k uniformám a dobovým kostýmům. Byla to skvělá škola, která trvala dvanáct let.

Proč jste odešel?

Už to byl stereotyp - od premiéry k premiéře, od sezony k sezoně. Začínalo mě to nudit. Po revoluci jsem si vyráběl nábytek a začal se tím živit.

Proč z vás dnes není velkopodnikatel s nábytkem?

Asi po roce za mnou přijeli nějací borci v mercedesu ze Slušovic, a že prý do firmy investují peníze a rozjedeme to ve velkém. Připravili smlouvu, já jsem ji podepsal a za tři měsíce jsem byl bez firmy. Byl jsem tehdy strašně naivní.

Takže jste se vrátil k šití?

Založil jsem firmu, která vyráběla pracovní oděvy, návleky do atomových elektráren. Nezvládali jsme všechny zakázky, proto jsem se rozhodl, že budu dělat jen to, čemu rozumím a začal jsem šít pánské obleky. Měsíčně dnes šijeme asi dvacet, pětadvacet obleků.

Šijete je už patnáct let. Máte specifickou klientelu?

Chodí sem lidé, kteří nechtějí být tuctoví. Chtějí mít pěkný oblek s drobnými nuancemi, které ho odliší od běžné produkce. Například teď se nosí všechno těsnější, vyštíhlené na tělo. O to je práce obtížnější, protože člověk není osově souměrný a všechno musíme dokonale vychytat. Někdo má jedno rameno níž a vystouplou lopatku, jiný má delší ruku.

Kdo si u vás nechává obleky šít?

Léta šiju obleky pro zpěváka Laďu Kerndla, herce Jana Čenského, Jiřího Suchého nebo Miloše Nesvadbu. Nedávno jsem dělal pro jednoho z ministrů české vlády. Všechny obecně známé celebrity ale neznám. Také si u mě nechávají šít obleky místní politici a sportovci.

Co když oblek vypadá perfektně, ale zákazník se v něm necítí dobře?

Strojaři mají výkres a všechno je dané, ale u člověka to funguje jinak. Co je pro jednoho volné, je pro druhého těsné. Je to pocitová záležitost. Musím o tom se zákazníkem mluvit .

Kdo jsou nejlepší zákazníci?

Ti, kdo vědí, co chtějí. Je dost mužů, kteří mají vkus a orientují se v módě. Obecně ale platí, že chlapi se dodnes trochu stydí za hezké oblečení.

Kromě Zlína máte pobočky ve Vídni a v Praze. Uvažujete o dalších?

Ne, nenajdu víc schopných lidí. Najít zodpovědné a pracovité lidi je velký problém. Dnes mám sedm šikovných zaměstnanců, bez kterých bych to mohl zabalit. Kdekoli na západě je krejčovství prestižní zaměstnání, u nás je to profese na vymření. Většina mladých chce mít laptop a sedět v kanceláři. Rukama se už skoro nikdo nechce živit. Krejčovina je dřina, která je u nás pořád nezaplacená.

Měl jste někdy chuť s prací seknout a firmu zavřít nebo prodat?

Před osmi lety jsem byl totálně přepracovaný a potřeboval jsem úplně vypnout. Koupil jsem si letenku a odletěl jsem do Indie. Přistál jsem v Dillí a měl jsem jen adresu na první přespání. Vzbudil jsem se v malinkém kumbále s postelí, nášlapnou toaletou, kýblem a hrníčkem. Všechno bylo pro mě nové - tisíce lidí a zvuků, miliony vůní. Byl to prostě šok.

Proč jste vyrazil právě do Indie?

Byla levná a chtěl jsem odjet do úplně jiného prostředí. Neměl jsem žádný program, jen zpáteční letenku za čtyři měsíce. Chtěl jsem se jen tak protloukat. Nakonec jsem objel celou Indii. Tři týdny jsem byl i v Himálaji.

To zní hodně dobrodružně. Neměl jste žádné problémy?

Vlastně ani ne. Člověk si zvykne na jiný tok času a přestane se stresovat tím, že vlak přijíždí s několikahodinovým zpožděním. Všude jsou strašně příjemní lidé, kteří chtějí bílého turistu okrást, kde se dá, ale dělají to s úsměvem. Protože jsem byl sám, nezbývalo mi, než se bavit s obyčejnými lidmi, někdy i s žebráky. Mají všechny bělochy za boháče, ale jsou v pohodě. Zato státní úředníci se chovají povýšeně.

Jak vás pobyt v Indii poznamenal?

Čtyři měsíce bylo mou jedinou starostí, kde se vyspím a najím. Bylo to osvobozující. Dalo mi to pocit, že dokážu přežít s minimem a být šťastný, že pocit štěstí není závislý na penězích. Přestal jsem být umanutý, protože jsem pochopil, že všechno nemusí být tak, jak si člověk naplánuje.