Skleněný poklad je na střepy. Prodaný | E15.cz

Skleněný poklad je na střepy. Prodaný

Největší expozice skla na světě z libereckého Zámečku je pryč. Sen o městě jako pupku sklářské Evropy se rozplynul.

Tajemný Redernovský zámek uprotřed Liberce už neskrývá žádný poklad. Je prázdný. A to ještě před deseti lety existovaly plány udělat z něj muzeum evropského sklářství.
Firma Ústí Development, která zhruba před čtyřmi lety objekt koupila i se sbírkou bývalého Skloexportu, sklo odvezla.
„Zámek je prázdný. Sbírku jsme prodali. Zbyla tam jen světla na chodbách,“ oznámila jednatelka firmy Lenka Wilkelmanová. Souhlasila s prohlídkou kaple. „Jen tam můžete fotit,“ upozornila.
Kaple je jediným místem, kam firma zájemce pustí. Majitel má totiž s libereckou radnicí dohodu, že v ní úředníci mohou oddávat.
Hlavní vchod ze zahrady působí opuštěně. Mříž ze žlábku nad schodištěm někdo ukradl. Když si člověk povyskočí, zahlédne v oknech „bílého“ Zahradního křídla prázdné regály. V dobách slávy Skloexportu byly plné mís a číší z olovnatého křišťálu od sklářů z Poděbrad a Světlé nad Sázavou.
Sbírka, kterou liberecký Skloexport, jediný vývozce československého skla, shromažďoval desítky let, se rozplynula. Měla „kusově“ hodnotu od desíti do patnácti milionů. Jako kolekce ale nevyčíslitelnou.
„Bylo to to nejcennější, co v zámku bylo, ale hovořit se mi o tom nechce. Je to moje srdeční záležitost,“ přiznal dříve bývalý generální ředitel Skloexportu Jaroslav Křivánek.

Trhliny expozice dostala v době, kdy se do Skloexportu dostala jako předsedkyně představenstva Regina Rázlová. Přišla s holdingem, který sjednotí všechny sklářské firmy a posílený bohatým investorem vybuduje české sklářské impérium. „Tehdy se odtrhl Crystalex Nový Bor a šéfové Skloexportu jeho sbírku odvezli. Nechtěli vystavovat konkurenci,“ říká správce zámečku. Projekt Rázlové zkrachoval. Zbyly dluhy u bank a státu za dvě miliardy. Šéfové firmy s obchodními partnery čelili obžalobě z „tunelu“ za více než půl miliardy korun. Soud je ale po deseti letech vyšetřování osvobodil. Exherečka Rázlová před soud nikdy nepředstoupila. Kvůli zdravotním problémům. Bývalí zaměstnanci Skloexportu chtěli sbírku i se zámkem zachovat a najít pro ni využití.
„Existoval projekt na Muzeum evropského sklářství. Měli jsme kontakt na novináře z odborných časopisů a ti zase napojení na evropské sklárny. Chtěli jsme o ně sbírku rozšířit,“ vzpomíná Petr Máslo, bývalý pracovník propagace Skloexportu.
Plán nedopadl. „Myšlenka to byla hezká, ale nikdo už do toho nechtěl jít,“ tvrdí liberecký primátor Jiří Kittner.
Před třemi lety zámeček koupila holandská firma Ústí Development. Údajně za cenu od šedesáti do osmdesáti milionů. Chtěla zámek přebudovat na pětihvězdičkový hotel. K tomu nikdy nedošlo.

Zámek je pustý

Zní to jako pohádka. Dlouhé chodby, ověšené gigantickými hrozny křišťálových lustrů, které se postupně rozsvěcely, obrovské sály s nekonečnými vitrínami, tisíce sklenic, pohárů, mís, váz, karaf, džbánů. Pokojová světla, lampy a lampičky nejrůznějších tvarů. Technické křivule, pipety, baňky a měrky, ladné i rozdováděné figurky, plastiky špičkových českých umělců i absolventů sklářských škol. To byl Redernovský zámek v Liberci, Skleněný zámek Skloexportu.
„Bylo to neskutečné. Každý, kdo vstoupil, byl z toho úplně paf. Ať to byl prezident Havel, nebo obchodník nějaké firmy,“ vzpomíná na sbírku českého skla Liberečan Petr Máslo.
Ve Skloexportu pracoval celý život od umělecké průmyslovky v Kamenickém Šenově. Zažil největší slávu i pád po příchodu rodiny Rázlových.

Musel jsem jít

„Kdybych nemusel, neodešel bych. Tu práci jsem miloval,“ říká Máslo. Začínal na zakázkách pro Spojené státy a Kanadu, pak navrhoval design a obaly na varné sklo Simax a poslední tři roky byl šéfem propagace. Jezdil do Frankfurtu nad Mohanem na veletrh skla. „To bylo něco jako Ženeva pro auta. Provázel jsem i delegace zákazníků. Těmi nejvýznamnějšími byli Japonci. Byli po našem skle posedlí. A myslím, že jim to zůstalo dodnes,“ říká Máslo.

Putoval po českých sklárnách s novináři zahraničních odborných časopisů i filmaři. Ti natáčeli o skle. „Film mám. Ale nikdo ho nechce. Přitom je na něm celá historie výroby českého skla. Technologie, které jsme uměli jen my. Pamatuji se třeba na číše z harrachovské sklárny, které měly stonky tenké dva milimetry, a takových majstrštyků bylo v zámečku spousta. Byly to vzorky, unikáty,“ poznamenal.
Pamatuje i rekonstrukci zámečku v osmdesátých letech. Největší stavební dílo v dějinách Skloexportu. Po ní se sbírka z původně jednoho zahradního křídla zámečku rozšířila na všechny tři části sídla. Kromě Nosticova i na Redernovské a Clam-Gallaské. Co patro, to jiný druh skla.
Po opravách se ze zámečku stala rezidence pro nejluxusnější klientelu.

VIP rezidence

Hosté přijeli vstupní zahradou, prohlédli si sbírky, uzavírali smlouvy v saloncích českém, anglickém, německém, italském či španělském. Nahoře se vyspali ve stylových pokojích s vybavením z interiérů českých zámků. Ti lepší ve svatebním apartmá s nebesy. A večer popili archivní víno ve sklepní vinárně Kaplance. Věřící zašli do renesanční Redernské kaple a svůj pokoj, modlitebnu s oknem k Mekce, měli v zámku i muslimové.
Nynější správce ochotně provede ohlášené návštěvy a svatby do zdejší kaple, ale povídat nechce. „O kapli vám řeknu všechno, o sbírce povídat nebudu. Vidíte sami, už tu není,“ dodává. Jméno nechce uvést ani další dlouholetá pracovnice Skloexportu, která měla na starosti inventuru v části olovnatého skla.

„Na celou sbírku bylo šest uklízeček, které nedělaly nic jiného, než umývaly exponáty. Ty byly ale jen pro zákazníky. My, zaměstnanci, jsme nic kupovat nesměli,“ dodala. Když sbírku definitivně zavřeli a Skloexport zkrachoval, před zhruba devíti lety, přešla na prodejnu přímo v sídle firmy pod libereckým vlakovým nádražím.
„Tam jsme prodávali kusy ze skladů. A pak skončilo i to,“ dodala.
Zámeček je dnes obestřený tajemstvím. Je to liberecký hrad v Karpatech. Dovnitř mohou jen ti, kdo mají zájem o koupi anebo svatby. Lidem je přístupná pouze kaple.
„Je původní ze šestnáctého století, ale taky ji opravovali. Například vitráže měly mít motivy z Erbenovy Kytice. Památkářům se ale zdály moc morbidní, takže sem nakonec dali tabulky nažloutlé a bílé,“ vysvětluje správce. Cestou zpět ukazuje na panel nad schody nalevo od velké vstupní síně – recepce. Připomíná přestavbu zámečku, pod níž se podepsala polská stavební firma Budimex. Dále už je jen mříž a dlouhá chodba s ověsovými lustry. Ty jediné tam zůstaly jako památka na skleněnou pohádku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!