Byl to pošmourný zimní den. Trochu sychravo, posmutněle. Jako by počasí předznamenalo, že se 21. prosinec roku 1950 zapíše do dějin Československa černým písmem. Blížil se Štědrý den a v Podivíně tentokrát nastoupilo do autobusu mířícího do Velkých Bílovic víc cestujících než jindy. Jeli před svátečními dny navštívit své blízké. Někteří z nich ale cestu nikdy nedokončili.
Za pět minut půl šesté večer se ve vesnici ozvala obrovská rána. Přeplněný autobus smetl na přejezdu rychlík jedoucí z Bratislavy do Prahy.
„Byla tam hlava na hlavě, snad devadesát lidí. Autobus byl tak přecpaný, že jsem se nemohla ani hnout. Jen si mlhavě pamatuju, že jsem vyletěla oknem ven a hlavou spadla na koleje,“ vzpomíná dnes na tragédii Silva Zacharová, která jako zázrakem přežila. Jiní to štěstí neměli. Činovníci tehdejšího režimu sice nikdy nezveřejnili přesný počet obětí, podle neoficiálních zdrojů jich ale bylo pětačtyřicet.
Místo nehody připomínalo bojiště. Nářky zraněných, kusy těl, které lemovaly trať. Všude krev a zmatek. Svědci později mluvili o hrůzných výjevech. Vlak totiž autobus rozpůlil a vláčel ještě několik desítek metrů.
Silva Zacharová se snaží na ten dramatický okamžik zapomenout, ale marně. „Nejde to, pořád to mám občas před očima. Tu hrůzu. Vždyť třeba odtržené lidské ruce museli vysekávat z pneumatik autobusu,“ říká Zacharová.
Byla to shoda náhod, která cestu do Bílovic změnila v tragédii. Autobus zastavil u přejezdu, závory byly stažené dolů. Po trati mezitím jela nákladní souprava. Jakmile přejela, hradlář závory zvedl. To ale bylo fatální rozhodnutí, kvůli kterému skončily desítky životů. Neuvědomil si totiž, že se po kolejích řítí ještě rychlík. Strojvedoucí vlaku sice na poslední chvíli použil rychlobrzdu, střetu však už nešlo zabránit.
Pro zaměstnance drah byl přitom průjezd dvou vlaků po jedné trati každodenní rutinou. Nikdo si tehdy nedokázal vysvětlit, proč hradlář selhal. Za chybu i zaplatil. Dostal pět let vězení, což byl podle tehdejších zákonů vůbec nejvyšší možný trest. „Celou dobu tam ale nevydržel. Po třech letech ve vězení zemřel,“ vypráví Zacharová.
Pro obyvatele Podivína a okolních obcí to byl jeden z nejtragičtějších dnů v jejich životech. Vláda v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem nejdříve nevěděla, jak se k havárii postavit. Nakonec ale padlo rozhodnutí: přesně na Štědrý den se konal státní pohřeb.
Smutečních hostů se na náměstí v Podivíně sešlo přes pět tisíc. Rakve s mrtvými překrývaly vlajky, přijela početná vládní delegace. Nechyběli ministři, poslanci či primátor Prahy.
„Připadá mi smutný úkol, abych jménem prezidenta republiky Klementa Gottwalda a jménem vlády vyjádřil hluboký zármutek a upřímnou soustrast všem pozůstalým. Bol a žal s pozůstalými sdílí všechen náš lid,“ řekl mimo jiné ve svém smutečním projevu náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger.
Tragédie na Štědrý den
Utekly ale jen tři roky, když se Podivínským tragédie opět připomenula. Jako by byla vlaková neštěstí na jižní Moravě nějakou záhadnou silou spojená s Vánoci. 24. prosince roku 1953 se v nedalekých Šakvicích stala ještě větší tragédie. Srážku osobního vlaku a rychlíku tehdy nepřežili 103 lidé, dalších třiaosmdesát utrpělo zranění. Ve vlaku přitom sedělo i pár cestujících, kteří přežili nehodu v Podivíně.
Tentokrát sehrál hlavní roli alkohol. Vše začalo ve slovenském Štúrovu, kde se strojvůdce s topičem opili. Při příjezdu do Brna na sobě ještě nepozorovali známky únavy, ale červené víno, které před pár hodinami popíjeli, nakonec udělalo své.
Při zpáteční cestě rychlík prosvištěl Vranovicemi devadesátikilometrovou rychlostí. Přitom mašinfíra měl v místě jet pouze čtyřicet. Minul pak všechna varovná návěstí a bylo jen otázkou času, kdy dožene osobní vlak, který stál v Šakvicích. A to se ještě z opačného směru řítil bratislavský rychlík.
Katastrofa byla nevyhnutelná. Rychlík s opilým strojvedoucím nakonec v plné rychlosti najel do osobního vlaku. Nárazem vykolejený vagon pak poškodil i projíždějící vlak z Bratislavy. „Zrovna jsem jel na kole do práce, když jsem slyšel houkat sirény. A pak to začalo. Viděl jsem pobíhat zmatené lidi, bylo to strašné,“ vybavuje si hrůzný okamžik šakvický kronikář Jan Svoboda. Pak do Šakvic dorazila armáda. „Vojáci obstoupili místo havárie. Lidi totiž okrádali mrtvé, brali jim hodinky, peněženky,“ líčí Svoboda.
Během tří let to byla druhá závažná železniční nehoda, která se navždy zapsala do historie vlakových neštěstí na území Československa. V ní má své temné místo i vlakové neštěstí z roku 1928. Opět jižní Morava, tentokrát obec Zaječí, která leží jen několik kilometrů od Podivína i Šakvic.
Tehdy tam vykolejil rychlík a narazil do stojící lokomotivy, která za sebou měla nákladní soupravu. Zemřelo třiadvacet cestujících, téměř stovce lidí způsobil náraz lehčí či těžší zranění. Mezi nimi byl i rumunský ministr školství Angelescu, který se vracel z výstavy soudobé kultury v Brně. Život si zachránil jen tím, že odešel ze svého kupé do jídelního vozu.
„Zůstal jsem na místě od půl třetí do půl sedmé, až do chvíle, kdy poslední z těžce zraněných byl z rozbitého vozu vyproštěn. Výkrop českých mrtvých se konal ve středu, ve čtvrtek pak německých a cizinců,“ napsal po nehodě do farní kroniky místní farář páter Jančík.
A opět zklamal ten nejdůležitější faktor železniční dopravy – člověk. Špatně nastavená výhybka totiž odklonila rychlík prudce doleva. Vlak havaroval, tři vagony se roztříštily a další převrátil.
Za velký problém tehdy železničáři považovali fakt, že trať byla jen jednokolejná. Neštěstí pak sice urychlilo výstavbu dvoukolejné trati, ale tragickým scénářům to nezabránilo. Nehody z let 1950 a 1953 jsou toho důkazem.
