Svěřenci „zobali“, tak odešel | e15.cz

Svěřenci „zobali“, tak odešel

Iva Kučerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jedenašedesátiletý Antonín Podškubka patří z nejvýraznějším postavám české kulturistiky.

Antonín Podškubka, kterému nikdo neřekne jinak než Tony, byl u zrodu kunovického kulturistického klubu. Trenér, rozhodčí a stále aktivní soutěžící dosáhl cenných úspěchů v kulturistice, silovém trojboji a páce. V kulturistice působil jako asistent kouče československé reprezentace juniorů, mužů a žen. Právě v reprezentaci se setkal se závodníky, kteří brali zakázané steroidy. Proto Podškubka od národního týmu odešel. Trénoval potom reprezentanty v přetláčení rukou a až poslední roky tráví výchovou talentů ve svém kunovickém studiu.

Kdy jste se poprvé dostal do posilovny? Dříve neexistovaly posilovny. Ale utkvěl mi v paměti italsko-americký film Romulus a Remus o dvojčatech odkojených vlčicí. Když jsme my, vyhublí čtrnáctiletí kluci, viděli muskulaturu hlavních představitelů a zjistili, že se dají svaly natrénovat pomocí činek, tak jsme si je hned pořídili.

Kde jste je sehnali? Ve Slováckých strojírnách, kam jsem chodil na brigády jako student, bylo železa dost. A pak byl jen krůček k tomu vytvořit si jednoručky. Ve slovenském časopisu Štart zase detailně popisovali, jak se má cvičit a co se má jíst.

Co tak odlišné sporty, jako je kulturistika a páka, mají společného? Trénink páky je tři čtvrtě roku stejný jako kulturistický. Napřed na celkové tělo, pak se to uzpůsobuje na různé partie – biceps, předloktí a další. Předsoutěžní příprava je o rychlosti, o švihu, nevnímání bolesti. Třeba řeknu, že jsem své svěřence schválně štípal do rukou a píchal špendlíky. Soupeř jim to taky skrytě dělá, někteří si dokonce nechávali narůst nehet. V závodníkovi jsem se snažil vypěstovat to, co pak zažije v soutěži.

Jaké je to přejít od soutěžení k trénování? V mém případě to netrvalo dlouho. Zranil jsem se při mrtvém tahu, který je jedním ze cviků tak zvané velké trojky, tedy dřep, bench-press a mrtvý tah. Abych tehdy v poháru vyhrál, musel jsem jít nad svůj osobák, dvě stě dvacet kilo, a zvednout o dvanáct kilogramů víc. Dokázal jsem to, vyhrál jsem, ale odneslo to zdraví. Trvalo deset let, než jsem se z toho s pomocí lékařské kapacity doktora Fily staršího vylízal.

Autor: Iva Kučerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video