Táta není Švejk ani zločinec, říká Masin

Když byla Barbara Masin malá, otec jí a její sestře vyprávěl příběhy, jak se spolu s kamarády prostřílel těsným obklíčením stovek východoněmeckých vojáků.
Dobrodružné pohádky z padesátých let ale chtěla popsat i jako opravdové příběhy.
Cestu skupiny bratří Mašínů na Západ, kterou doprovodilo rozporuplné zabití několika lidí, popsala v knize Odkaz, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Žijete ve Spojených státech. Znají tam lidé příběh bratří Mašínů?

Popravdě řečeno, moc ne. Ale to povědomí se zlepšilo. I díky mé knize a pozdějším novinovým článkům.

Co vám vlastně otec Josef Mašín řekl, když jste mu poprvé prozradila, že o něm chcete napsat knížku?

Doba k tomu nazrála před deseti lety. Tehdy byl se mnou ochotný o všem mluvit a dát mi informace, které jsem potřebovala.

Příběhy o boji s komunisty a německými vojáky vám vyprávěl už jako malé dívce, místo pohádek.

Byly to opravdové dobrodružné příběhy. Líčil nám je na pokračování, já i sestra jsme bez dechu poslouchaly. Připadá mi neuvěřitelné, že táta přežil, když ho nahánělo dvacet tisíc Sovětů a východních Němců. Museli se prostřílet z několika obklíčení. Když se při líčení dostal k místu, kdy postřelili a chytili některé členy skupiny, měly jsme slzy na krajíčku. Pokaždé jsme doufaly, že to s nimi dobře dopadne.

Jenže dál už váš otec vyprávět nechtěl.

To je pravda. Příběhy vždycky končily ve chvíli, kdy se trojice zachráněných dostala do Berlína. Zdálo se, že to je šťastný konec. O dalších událostech už ale táta mlčel.

Proč vlastně?

Byly to pro něj hořké časy. Důvod, proč utekli z Československa, nebyl sen o lepším životě na Západě. Toužili vrátit se do země s osvoboditelskými armádami, měli pocit, že svět je na prahu třetí světové války. Jenže k ní nikdy nedošlo. Zjistili, že Američané nechtějí přivést do sovětského bloku demokracii. Bratři věděli, že už se nikdy nevrátí domů a neuvidí své blízké.

Kdy jste se poprvé rozhodla, že knihu napíšete?

Po revoluci se hodně lidí zajímalo o činnost skupiny bratří Mašínů. Většina z nich ji ale znala jen prostřednictvím seriálu o majoru Zemanovi, který je zobrazuje jako opilé chuligány a krvelačné zabijáky. V devadesátých letech o nich chtělo psát hodně českých novinářů. Mému otci kladli pořád ty samé otázky, zcela bez znalosti české historie padesátých let a povahy tehdejšího stalinistického režimu.

To byl ten impuls?

Pokoušel se trpělivě vysvětlovat, zaplňovat chybějící místa v knihách o historii. To byla ta chvíle, kdy jsem cítila příležitost.

Odbojovou skupinu chce ve filmu ztvárnit i váš vzdálený příbuzný Tomáš Mašín. Probírala jste to s ním?

O tom, že chce o jejich příbězích točit, vím, ale nebavili jsme se o tom.

Pochybovala jste někdy o správnosti činů skupiny?

Nikdy jsem nezapochybovala, že by jejich chování nemělo být správné. Věc, která mě nikdy nepřestane udivovat je, že můj dědeček Josef Mašín je považovaný za válečného hrdinu, ale o činech mého otce, strýce a jejich přátel, kteří také bojovali proti zločinnému režimu se zbraní v ruce, Češi tolik pochybují.

Rozčilujete se nad tím?

Pokud jsou to záměrné lži, to mě naštve vždycky.

Co se o o nich ještě říká?

Při diskuzích na univerzitách o mé knize, jsem často slyšela názor, že Mašínové nejsou ukázkou české povahy, která je spíš podobná vojáku Švejkovi z románu Jaroslava Haška. Takoví opravdu nebyli.