V krvi se rodí nejen dítě, ale i umění. Těžká nehoda zrodila umělce. Petra Süče, dosud neobjeveného výtvarníka z budějovického sídliště Vltava.
„Nebýt okamžiku, kdy jsem stál na rozhraní mezi životem a smrtí, asi bych tu neseděl s plátnem a barvami. A vůbec, všechno by bylo jinak,“ říká čtyřiatřicetiletý muž.
Ten příběh je drsný a zatím neskončil happy endem. Kolem roku 2000 pracoval Süč v Německu, každý den tam jezdil autem z Budějovic. Dny byly stereotypní – šlapaly v rytmu ranní, odpolední a noční směny. Až do listopadu 2001. Tehdy na odpolední nedojel. Během jediného okamžiku byl vůz na odpis a Süč v německé nemocnici. Krvácení do mozku, čtrnáctidenní kóma. Invalidní důchod.
Vše, co roky budoval, začalo mizet jako ve dřezu, ze kterého někdo vytáhne špunt. Ve víru se točila rodina, kariéra, nalinkovaná budoucnost. Radost ze dvou dcer, které se krátce před tím narodily. Přišel o jejich první slova a kroky. A vír se nechtěl zastavit.
„V Německu jsem strávil tři roky na rehabilitaci, a jak to šlo, dojížděl jsem domů. Náš vztah se ženou to neustál. Měl jsem deprese, změny nálad, našla si jiného chlapa,“ vypráví Süč.
Po návratu do Budějovic začal navštěvovat Domino, centrum spadající pod zdejší charitu. Oslovil ho kurs malování. Talent cítil už odmalička, jako dítě neměl moc hraček, tak si je zkoušel sám vyrábět v dílně. Zjistil, že právě umění ho dokáže vyvést ze tmy samoty. Začal tvořit. Nejdřív velké plátno, které visí v ložnici nad postelí, pak i menší věci.
Experimentuje a objevuje
U svých obrazů je jako divák – neví, co přesně znamenají. „Lidé se mě ptají – je tohle pták? Ale já netuším, každý v tom může vidět něco jiného,“ říká a ukazuje jedno z posledních děl – zvolil tmavší barvy, promítl do nich svou úzkost. „Když jsem na dně, začínám tvořit, rozjasňuje mi to mysl, cítím se lépe,“ podotýká.
Pracuje také se železem, je vyučený zámečník. Vyrobil několik velkých nástěnných sluncí se svícny nebo zdobená vrata. Hraje si, experimentuje, objevuje. Třeba lepenku, karton, deštník. „Máma mi věnovala starý oranžový deštník, byla škoda ho vyhodit. Zpracoval jsem ho, kouká teď z jednoho obrazu.“
Přestože už předvedl některá svá díla v budějovické galerii AVE, je Petr Süč dosud neobjeveným talentem. Povzbuzuje ho každá reflexe. Se zaujetím vypráví, jak jeho synovec studoval na písecké průmyslovce a přinesl do školy Süčův linoryt, aby ho vytiskl. Když výtvor viděl učitel, byl nadšený a synovec dostal jedničku. „Takové momenty mě nakopnou k další práci,“ netají se.
Sedí ve svém bytě na okraji budějovického sídliště Vltava. Koupil si ho z peněz, které mu platil jeho německý zaměstnavatel i v době, kdy ho bouračka svázala s postelí. Dnes je tam malá galerie, všude visí obrazy. Nejen jeho, ale i dcer. Na stole jsou rozprostřené dopisy, které mu holky píší. Tráví společně dva víkendy v měsíci. „Taťka je dobrý člověk, má dobré srdce.“ „U tatínka se mi žije jako v království, je mi tu dobře.“ „Je šikovný a pracovitý a není lenoch jako ostatní chlapi,“ tvrdí dcery ve svých psaních. Malují mu i obrázky. Aby nebyl smutný.
