Trainspotting z divokého Slovenska

Jozef Karika

Jozef Karika Zdroj: Richard Klicnik

Slovenský román Černá hra zachycuje několik antihrdinů slovenského přechodu ke kapitalismu. Z psychologického hlediska jde o základní román popisující lesk a bídu slovenské i české společnosti.

Vekslák a jeho žena, architekt, bouchač, hrdý cikán, starý estébák nebo pracovník na Městském úřadě v Ružomberku. To je několik z antihrdinů románů Jozefa Kariky Černá hra. Slovenský autor sleduje jejich osudy od roku 1988 do poloviny devadesátých let a spolu s nimi zachycuje Slovensko měnící se z černé díry sovětského mocenského prostoru v další černou díru, v níž bují divoký kapitalismus. Poučnější knihu o transformaci Slovenska, ale i Česka si v současnosti nepřečtete.

Základní kvalitou Černé hry je především psychologická přesnost. Karika sice nepoužívá přesná jména tehdejších mocipánů, jeho Slovensko je fiktivní, přesto si správná jména význačných historických postav dosadí každý čtenář. Podstatnější ale jsou obyčejní lidé, kterých si Karika všímá. Ať už to jsou vekslák Ostrý, nedostudovaný a komunisty stíhaný architekt Štarch nebo úřednická krysa Vokoš, všichni naplňují tradiční představy polistopadových (anti)hrdinů. Ano, to jsou ti, co „rozkradli stát“ a dnes se mají dobře. Karika však jde mnohem dál.

Vychází ze stereotypních představ (podnikatel, dealer, milionářova ženuška) a těm vdechuje neuvěřitelnou psychologickou hloubku. Stereotypy mění ve skutečné postavy, jejichž životy čtenář hltá, souzní s nimi, nesouhlasí s jejich činy, snaží se jim je i rozmluvit. Přesto selhává a ve finále je pouhým svědkem stále se prohlubující temnoty, která postavy (a Slovensko) požírá. Černou hru tak lze nejvíce přiblížit k slavnému románu Trainspotting, s nímž má společného mnohem víc než pouhý motiv drog. Stejně jako dílo Irvina Welshe také Karikova kniha mění perspektivu, vytváří hluboké vnitřní světy jednotlivých postav, ty používají různé žargony, mají odlišné zájmy a názory. To dodává Černé hře rozměry v běžných knihách nevídané.

Spojnicí je především ona zmíněná temnota požírající všechny, kdo si s ní začnou zahrávat. Ale velmi zajímavý je motiv, kterým Karika snad vědomě (či snad nevědomě?) vytyčil hranici mezi nevyspělým (postkomunistickým) a vyspělým světem. Tím motivem je pomoc.

Většina postav se k nějaké formě pomoci druhému ve vyhrocené situaci dostane a v tomto nedospělém světě se nosí výlučně pomoc zištná, tvrdě zaplacená, vykoupená třeba i životem. Naopak altruistická pomoc bližnímu svému se v tomto Slovensku nenosí a nevyplácí. Právě na popsaném základu může vyrůst později odhalená korupce, klientelismus a další dnes módní termíny. Kruté zjištění: co Karika demaskuje na středním Slovensku, platí beze změny jediné čárky také v Česku. Díky za Černou hru, která celé naší realitě dává trochu jiný a pravdivější smysl. Ale také smutnější.

Jozef Karika: Černá hra
Nakladatelství: Argo, 2016
Překlad: Robert Pilch
Hodnocení: 90 %