Trendem ve správě majetku jsou rodinné holdingy i nadační fondy, říká Dita Pasquier z Komerční banky
Limity si lidé často dávají sami, a kdo chce, dokáže je zbořit. Platí to například v kariéře ženy, podotýká Dita Pasquier, jež od loňska vede privátní bankovnictví v Komerční bance. V rozhovoru pro e15 magazín mimo jiné porovnává specifika tohoto oboru v Česku a ve Francii – v zemi, která jí udělila svůj národní řád.
Jak jste se stala držitelkou francouzského národního řádu?
Už na vysoké škole jsem pracovala s francouzštinou a snažila se pomáhat firmám, které se tady chtěly etablovat. Ať už to bylo v rámci CzechInvestu, nebo potom u Komerční banky, vždy jsem hodně spolupracovala s francouzskými firmami. Dnes také zastupuji Komerční banku ve Francouzsko-české obchodní komoře, kde jsem viceprezidentkou a kde jsme před několika lety založili Sustainable Business Forum. Zaměřujeme se tam na problematiku udržitelnosti a snažíme se menším podnikatelům přinášet inspiraci od velkých firem, které už s udržitelností pracují a mají ji zakořeněnou ve strategii.
Překvapuje vaše klienty fakt, že je v tak vysoké pozici žena?
Občas se na akcích ještě pořád setkávám s tím, že lidé považují mého manžela za hosta a mě za doprovod. Ale pokud jde o klienty, tam je to úplně v pořádku. Někdy je to dokonce výhoda, protože se možná přede mnou trochu víc hlídají a tlumí emoce. Naši klienti jsou často velmi silné osobnosti. Se mnou najednou nemají potřebu soupeřit, nejsem pro ně rival.
Mají dnes ženy vstup do vyšších pozic jednodušší než před lety, kdy jste v bankovnictví začínala?
Určitě ano, i když zatím nejsme v ideálním stavu. Stále je společnost nastavená tak, že role ženy by se měla točit kolem mateřství, méně kolem profesního života. Dost to vypovídá také o nás ženách a našem sebevědomí. Je třeba se manažerských pozic nebát, protože v některých chvílích se cenzurujeme samy. Jsou nám stavěny skleněné stropy, ale také si je často stavíme samy. Na druhou stranu je dokázáno, že kariérní život ženy hodně ovlivňuje období mateřské a rodičovské dovolené. V této oblasti ještě nemáme dobře nastavený systém. Když nyní potřebujete výpomoc na hlídání dětí či úklid, mnohdy se to děje v šedé nebo černé ekonomice. Ve Francii mají takzvané daňové šeky, kterými lidé za tyto služby platí a následně je mohou použít jako odpočet do daní. Nebo mají vypracovaný systém státem certifikovaných „hlídaček dětí“. Každá žena by měla mít možnost volby. Ve chvíli, kdy ji bude mít a společnost se na ni nebude dívat skrz prsty, bude mnohem klidnější.
Máte nějaký recept, jak skloubit osobní a pracovní život?
Žádný kouzelný recept nemám, „žongluji“ s tím asi jako všechny ženy. Mentálně mi pomáhá, když si řeknu, že některé věci mají svůj čas a ještě na ně dojde. Mám třeba hodně málo času sama pro sebe, ale vím, že je to etapa života, která poleví, až budou děti starší. Paradoxně mi pomáhá i bydlení mimo Prahu, cestou v autě si vyčistím hlavu od pracovních věcí a domů přijedu „vyklidněná“.
Jaké jsou dnes trendy v oblasti privátního bankovnictví? S jakými požadavky za vámi klienti přicházejí nejčastěji?
Asi největší trend, který vnímám, je čím dál častější využívání struktury právnických osob pro správu rodinného a osobního majetku. Jsou to různé firmy, ať už rodinné holdingy, akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, které se využívají například pro správu výnosových nemovitostí.
Druhým velkým trendem je mnohem větší obliba svěřenských a nadačních fondů. Dříve jsme je vídali především u největších klientů, teď už je využívají i klienti s o něco menším majetkem. To jsou takové největší trendy, jež samozřejmě souvisejí i s předáváním majetku v rámci rodiny. Dále vnímám, že klienti jsou dnes mnohem znalejší a sofistikovanější v oblasti investování, takže s námi stále více klientů investuje a nedrží jen termínovaná depozita.
U privátního bankovnictví se pracuje s majetkovou hranicí. Jak moc je tato hranice striktní?
Spodní hranici máme nastavenou kolem 25–30 milionů finančního majetku, takže už z tohoto rozmezí je znát, že úplně striktní není. Často pracujeme i s výhledem. Například když k nám přichází klient, který zatím nemá tak velký majetek, ale plánuje prodej firmy či nemovitostí a s nově nabytým finančním majetkem bude chtít dál pracovat.
Z jakého důvodu tam ta hranice je? A proč jste ji průběžně zvyšovali?
Startovali jsme na deseti milionech, ale to bylo už před více než patnácti lety. Jednak tady máme inflaci, jež příčku dál posouvá, ale souvisí to i s počtem bankéřů, kteří mohou obsloužit jen omezené množství klientů. Chceme si udržovat co nejvyšší úroveň. Nejde ani tak o exkluzivitu, jako spíš o to, že řada našich produktů dává smysl až při vyšších objemech peněz. Potřebujeme mít takovou základnu klientů, jimž tyto produkty můžeme nabízet.
Kolik máte klientů a kolik je celkově v Česku potenciálních klientů, kteří tuto hranici splňují?
Nyní máme přes dva tisíce klientů. Podle velikosti banky a trhu odhaduji, že takových klientů bude v Česku třeba deset tisíc. Zároveň vidíme, jak česká populace bohatne, protože každý rok jsme schopni přibírat zhruba 150 nových klientů.
Kdo je váš typický klient?
V typologii rozlišujeme klienty starší 55 let, jež můžeme vnímat ve škatulce devadesátkových manažerů. Často jsou to muži, kteří vybudovali firmu v nějakém tradičním průmyslovém oboru, jako je automotive, zpracování kovů nebo plastů, strojírenství. Potom vidíme mladší generaci, to jsou přibližně lidé ve věku 30–55 let, mnohdy podnikatelé, kteří buď v druhé generaci navázali na podnikání rodičů, nebo působí v nových oborech, jako jsou e-commerce, zpracování dat, IT či logistika spojená s e-commerce.
Jaký je mezi klienty poměr žen?
Máme asi patnáct procent žen. Obecně počet majetných žen postupně roste, to je celosvětový trend. Určitě je to dáno především tím, že čím dál více žen podniká, někdy jsou to ale také dědičky rodinného majetku.
Liší se nějak práce s klienty, pokud jde o muže, nebo o ženu?
Vnímám tam spíš jemné nuance. Ženy jsou často konzervativnější v investicích, v rámci rodin mnohdy více hlídají majetek, aby se „nerozkutálel“. Ale samozřejmě je i řada žen, které v byznysu uspěly, nenechaly se svázat stereotypy a jdou si za svým. Vnímám rozdíl v tom, že ženy více sledují udržitelnost a dbají třeba i na charitativní dopady svých investic. Mladší klienty to obecně zajímá víc než ty starší – a myslím, že do budoucna to bude další velký trend.
Je ve Francii situace podobná, pokud jde o zvyklosti a trendy?
Na základě zkušeností ze spolupráce se Société Générale vidím největší rozdíl v generacích a tradici rodinného majetku. Ve Francii obsluhují v rámci privátního bankovnictví asi 150 tisíc klientů. Jednak je to samozřejmě mnohem větší trh, ale také je tam delší tradice držení soukromého majetku, která u nás byla přerušena komunismem. Pokud jde o další rozdíly, řekla bych, že naši klienti jsou obecně modernější a „více digitální“, zatímco francouzský klient je pořád tradičnější a nechce se mu vždy přecházet na digitální nástroje.
A jak je to s investicemi? Jsou konzervativnější Češi, nebo Francouzi?
V privátním bankovnictví to funguje trochu jinak. Na smýšlení o nakládání s majetkem má velký vliv nastavení daňového systému. Ve Francii to hodně ovlivňuje dědická daň. Zatímco u nás neexistuje, tam podle generace může činit až padesát procent z majetku. Proto se movití klienti snaží využívat právnické formy, hodně také pracují s daňově zvýhodněným životním pojištěním, pod kterým realizují svoje investice. Je to motivováno právě těmi daňovými výhodami. Kromě toho jsou tam například od dědické a darovací daně osvobozeny dary, jež přecházejí z prarodičů na vnoučata, takže někdy majetek tímto způsobem „přeskakuje“ jednu generaci.
